Za rovná práva žen! Z první manifestace ostravských žen 9. března 1913

Za rovná práva žen! Z první manifestace ostravských žen 9. března 1913

Na konci 19. století zažívalo Ostravsko nápor desetitisíců lidí, kteří přišli za prací ve zdejších dolech a hutích. Průmyslové podniky pro ně v blízkostech závodů budovaly dělnické kolonie a obce v okolí Ostravy se začaly rozrůstat zástavbou dělnických domků. Na Ostravsku začala vznikat průmyslová společnost, která se v mnoha ohledech odlišovala od tradiční agrární společnosti minulosti. Tím, že těžký průmysl poskytoval pracovní příležitosti především mužům, vznikala mezi počtem mužů a žen nerovnováha. V některých koloniích a nejprůmyslovějších obcích, jakými byly například Vítkovice, připadalo na 100 mužů pouze 65 žen.

Horší možnost uplatnění žen na Ostravsku bylo způsobeno fyzicky náročnou prací v hornictví a hutnictví, které nabízely největší množství pracovních příležitostí právě mužům. Naopak doposud nerozvinutý sektor služeb nenabízel ženám na přelomu 19. a 20. století zatím většího uplatnění. Dokládají to výsledky sčítání lidu, které zjišťovalo mimo jiné zaměstnání sčítaných osob. Pokud nahlédneme do výsledků sčítání lidu z prostředí hornických a hutnických kolonií v letech 1900 i 1910, zjistíme, že na rozdíl od mužů, ženy byly zaměstnány v trvalém pracovním poměru zcela minimálně. V typické hutnické i hornické kolonii s přibližně 1-2 tisíci obyvateli v době sčítání lidu uváděly trvalé zaměstnání vždy jen nízké jednotky žen (3-6). Podobné údaje dokládá statistika tehdejšího ministerstva obchodu, která v roce 1901 zkoumala poměry v hornictví v ostravsko-karvinském uhelném revíru. Z celkového počtu 32 783 zaměstnanců dolů bylo jen 1971 žen (3,5% z celkového počtu), které byly zaměstnány nejčastěji v třídírnách uhlí a jako povrchové dělnice.

Na základě těchto statistik by se mohlo zdát, že ženy v dělnickém prostředí byly v Ostravě na přelomu století ekonomicky téměř neaktivní. Takovýto obrázek by byl jistě hodně vzdálená dobové realitě. Vzpomínky pamětníků, ale také jinak zachycené příběhy hornických rodin ukazují, že součástí života žen byly nejrůznější formy přivýdělků. Jednalo se o přivýdělky formou posluhy v domácnostech ve městě, správky oblečení, žehlení, ale také sběr uhlí na haldách a práce na vlastním drobném hospodářství, které si dělnické rodiny udržovaly. Vedle toho největší část své práce věnovaly zajištění chodu domácnosti a péče o často početné potomstvo. V dělnickém prostředí to byly ženy, které v domácnostech vstávaly jako první, aby zatopily a přichystali jídlo pro manžela, který odcházel do práce, a byly to také ženy, které po celodenní snaze o zajištění domácnosti a přivýdělku často chodily uléhat jako poslední, když se věnovaly všem činnostem kolem domácnosti.

Za rovná práva

Také na Ostravsku se mezi dělnictvem na konci 19. století šířily myšlenky sociálně demokratického hnutí, které skrze své agitátory vyzývalo dělníky k vzájemné solidaritě a podněcovala akce k prosazení práv dělníků. Krvavým symbolem těchto snah bylo potlačení stávky u jámy Trojice v roce 1894, kde došlo k zastřelení 12 lidí v době, kdy horníci žádali zavedení osmihodinové pracovní doby a zlepšení pracovních podmínek.

Dalším oblastí bojů sociálně demokratického dělnického hnutí byly snahy o možnost zapojení se do veřejného politického života. Volební systém do rakouské Říšské rady (parlamentu), zemského sněmu i obecní samosprávy přelomu 19. a 20. století byl založen na principu plateb přímých majetkových daní a tím vylučoval z aktivního volebního práva naprostou většinu tehdejších dělníků. Právo volit do rakouského parlamentu tak mělo na území Českých zemí na konci 19. století jen přibližně 15% obyvatel. V průmyslovém Ostravsku byl přístup k volbám aktivnímu volebnímu právu ještě omezenější. Při obecních volbách v Moravské Ostravě a Vítkovicích v roce 1910 bylo oprávněných voličů vždy jen kolem 10%, což bylo způsobeno tím, že dělníci nebyli držiteli nemovitostí, půdy a ani živností, z níž by platili přímé daně. Ženy byly navíc z voleb do parlamentu a do obecních zastupitelstev zcela vyloučeny.

Situace se sice zlepšila v roce 1907, kdy po masových demonstracích bylo zavedeno všeobecné volební právo pro muže starší 24 let ve volbách do parlamentu, ve volbách obecních ale stav zůstal stejný a ženy byly i nadále bez možnosti prosadit svůj hlas. Na počátku 20. století se v sociální demokracii začalo výrazněji prosazovat také ženské hnutí (ženský komitét), které pravidelně otevíralo téma rovnosti mužů a žen nejen v oblasti volebního práva, ale také soukromého a rodinného života.

V Rakousku-Uhersku byly poprvé požadavky žen na rovné postavení a volební právo formulovány po zasedání ženského komitétu v roce 1910 v Kodani, na němž bylo rozhodnuto připomínat každoročně den žen. Datum tehdy nebylo přesně určeno, ale od roku 1911 se kromě Rakouska-Uherska Den žen připomínal také v Německu, Dánsku, Švýcarsku a USA vždy na přelomu února a března.

Ženská otázka na Ostravsku

Vzhledem k nízké zaměstnanosti ostravských dělnických žen je logické, že jejich požadavky nesměřovaly výrazněji řešení otázek například osmihodinové pracovní doby, ale spíše k těm oblastem života, s nimiž se denně střetávaly. Sociálně demokratický tisk ženy utvrzoval v tom, že stejně jako muži mají i ony mít právo se podílet na věcech veřejných. Jedna ze základních myšlenek směřovala k faktu, že zatímco výběr přímých daní (z majetku), který byl určující pro právo účastnit se voleb, v druhé polovině 19. století stagnoval, výběr nepřímých daní (ze spotřeby), kterými bylo zatíženo právě dělnictvo, výrazně stoupal. Poukazování na platbu nepřímých daní vyvracelo časté argumenty konzervativců, které tvrdily, že pokud ženy neplatí daně, nemají právo se podílet na veřejném životě. Příkladem může být článek z roku 1911 určený ženám ze sociálně demokratického týdeníku Svornost, který vycházel na Ostravsku:

„Ženy, mnoho-li musíte platit daní? Mnoho-li musíme platit? řeknou mnohé: ach my neplatíme přece žádné daně, nevládneme-li žádným domkem či majetkem. My neplatíme žádnou daň. To však není správně! Každý člověk musí platit daně, třeba, že je nenese s daňovou knížkou na berní úřad. Jíme-li a píjeme-li, když se odíváme a když bydlíme v nějakém pokoji, při všem, co koupíme, sedí neviditelné strašidlo vedle nás a jí a pije a bydlí s námi. Ono nám bere ta nejlepší sousta od úst, žije na naše útraty a tyje z naší bídy. Toto strašidlo jest nepřímá daň. Když žena koupí kilo cukru, platí 38 haléřů daně. Neplatí je sice na úřadě, nýbrž továrník ji platí a to dříve než cukr opustí tovární místnosti a přijde do obchodu. Jako s cukrem, tak se to má se všemi životními prostředky. Tabák, petrolej, líh a kořalka, ze všeho se platí daně, jakmile jest to dohotoveno. Každý dorostlý člověk platí 41,50 Korun nepřímých daní. Přemýšlejte, dělnické ženy, mnoho-li týdnů vy musíte pracovat, nežli tuto sumu vyděláte!“

Svornost: časopis pracujícího lidu severovýchodní Moravy a Slezska. 02.06.1911, s. 5.

Snaha o dosažení volebního práva byla jen jednou z oblastí, za kterou ženy bojovaly. Pocit nespravedlnosti panoval také ve vzájemném postavení mužů a žen ve společnosti, jak ukazuje dobové srovnání publikované v týdeníku Svornost v roce 1913:

V zapojení do správy obce a státu viděly ženy možnost, jak věnovat pozornost tématům, které podle nich muži opomíjeli. O významu budoucího uplatnění žen v politice se zamýšlel článek, který předcházel 1. ostravské ženské manifestaci:

„Zájem žen o komunální čili obecní politiku jest ještě velmi malého stáří. Pozorujeme-li však komunálně politické otázky v podrobnostech, pak shledáme, jaký veliký zájem o ně ženy musí mít. Obsáhlé obory sociální péče dobročinnostní jsou dnes již ženami úspěšně zpracovávány. Nemocné, opuštěné dítky a školní mládež proletářská vyžadují více péče. Kde však jsou síly jednotlivce slabými, musí na jeho místo vstoupiti celek. Ohledně péče o nemocné a šestinedělky děje se velice málo. Péče o kojence nachází se teprve v prvopočátečním stadiu vývoje a jest nutno tuto zdokonaliti. Naše obecná škola neodpovídá požadavkům vychovateli na ni kladených. Bytová otázka se stala jednou z nejpalčivějších otázek širokých vrstev obyvatelských. Tisíce rodin bydlí ve městech v těsných, drahých, nezdravých a špatných bytech. Všechny otázky konsumu se týkající, jež by měly obce upravovati, jsou pro ženy jako matky důležitými otázkami životními.  Obce nejsou v dnešním třídním státě ve stavu dobročinnost a blaho všeobecné podporovati tak, jak by bylo žádoucno.“

Svornost: časopis pracujícího lidu severovýchodní Moravy a Slezska. 06.03.1913, s. 2.

Celý text pak končí výzvou:

„Je-li obec ve státním životě jen nepatrnou buňkou a má-li celé ústrojí zdárně se vyvíjeti a žiti, jest žádoucno zdraví a zdar každé jednotlivé buňky. Součinnost a pomoc žen v této důležité otázce komunální politiky jest proto nepostradatelná.“

Svornost: časopis pracujícího lidu severovýchodní Moravy a Slezska. 06.03.1913, s. 2.

První manifestace ostravských žen

Již na začátku ledna 1913 přinesl tisk zprávu, že v Holandsku a Štýrsku byl Den žen určen na 9. března. K tomuto datu se přiklonilo i ženské sociálně demokratické hnutí v Rakousku-Uhersku, které manifestaci určilo na neděli 9. března 1913.

Dělnictvo bylo sociálně demokratickým tiskem vyzýváno k oslovení co největšího počtu žen:

„Devátý březen máme přede dveřmi a proto nutno, abychom již byli připraveni k důstojnému projevu za dosažení všeobecného volebního práva ženám. Za tou příčinou vyzýváme všude naše soudružky, aby rozvinuly mezi ženami horlivou agitaci pro důstojný projev za dosažení tohoto našeho práva!
Dále žádáme i soudruhy, aby nám byli nápomocni a své ženy, dcery, milenky i spoludělnice o významu volebního práva pro ženy uvědomili a k hromadné účasti na projevu dne 9. března vyzvali.“

Svornost: časopis pracujícího lidu severovýchodní Moravy a Slezska. 27.02.1913.

Samotná manifestace se nakonec v Ostravě uskutečnila na třech místech. Podle oficiálního vysvětlení z důvodu možné nepřízně počasí na počátku března nebylo možné manifestaci uspořádat venku a žádný sál v Ostravě nebyl pro uspořádání akce dostatečně velký. Proto každá z ostravských národnostních skupin uspořádala vlastní manifestaci. České ženy se sešly v sále U Hroznu v sousedství kostela sv. Václava. Hlavní projev zde měl Josef Pergl, jedna z předních osobností dobového dělnického hnutí na Ostravsku. Polská manifestace se uskutečnila v Polském domě a projev zde měla Dora Kluszynská a poslanec Reger. Německá skupina se sešla v hotelu U Dubu a proslov zde měl poslanec Niessner z Brna.

Na manifestaci byla přijatá společná rezoluce, která shrnovala všechny požadavky:

Jménem žen, hlásících se к mezinárodní sociální demokracii, žádáme úplné zrovnoprávnění žen s muži a to jak v ohledu sociálním, tak i právním a politickém. V době, kdy miliony žen věnuje se výdělečné práci stejně jako muži, nutno považovati to za velikou křivdu a ponižování, nejsou-li jim poskytovány tytéž existenční podmínky jako mužům. Ženy dospěly k tomu přesvědčení, že příčinou jejich odstrkování jest nedostatek politických práv.
Vzhledem к tomu žádáme pro všechny dorostlé občanky rovná práva občanská, především volební právo pasivní i aktivní do živnostenských soudů, do parlamentu, pak  zemského sněmu i obcí, jakož i zaručení práva k přináležení do politických spolků.
Žádáme těchto politických práv jako nepostradatelného prostředku:
– K boji za ochranu života a zdraví dělnic.
– K bojí za ochranu matek a kojenců.
– K boji o zabezpečení dostatečné výživy vlastní a zajištění lidského a důstojného života a výchovy dítek.
– Do boje proti drahotě, lichvě bytové, proti militarismu, jakož i proti břemenům daňovým a celním.
– Do boje o zaopatření našich vdov, sirotků, starců i stařen, o lékařskou pomoc našim nemocným a o dobré školy dětem!
Tak jako pracujeme s našimi otci, bratry, muži a syny v továrnách, šachtách, dílnách a na stavbách, v obchodech a písárnách, na panských lánech, ve vlastním i cizím hospodářství, tak chceme společně s nimi ruku v ruce bojovat o vysvobození třídy pracující z pout hospodářského vykořisťování a politického útisku.
Poněvadž vláda ukládá nám ty samé povinnosti a břemena daňová jako mužům, poněvadž neseme za naše činy tu samou odpovědnost a podléháme těm samým trestním zákonům jako muži, žádáme rovných práv a poskytnutí rovných možností a prostředků k bránění našich zájmů.

Svornost: časopis pracujícího lidu severovýchodní Moravy a Slezska. 13.03.1913. 

Obdobná manifestace se uskutečnila ještě 8. března 1914. Bylo to ale již naposled. Začátek první světové války změnil starý svět. Ve válečných letech se manifestace již neopakovala a tisíce ostravských žen se zapojily do válečné výroby v hutích, dolech a továrnách.

Konec války a vznik samostatného Československa v čele s Tomášem Garrigue Masarykem, který říkal: „Já nevidím při bedlivém pozorování života rozdíl mezi rozumovým nadáním muže a ženy a myslím, že žena se hodí pro všecky práce a všecka zaměstnání učená, intelektuální a může být profesorem nebo lékařem“.

I pod jeho vlivem v lednu 1919 jeden z prvních zákonů nového státu dal ženám právo volit a být voleny do obecních zastupitelstev. O rok později pak bylo v československé ústavě zakotveno, že ženy jsou politicky, sociálně a kulturně postaveny na úroveň mužům a náleží jim volební právo. První parlamentní volby, ve kterých měly ženy právo volit, byly volby do poslanecké sněmovny a senátu, které se konaly v dubnu 1920.

Tomáš Majliš

• Kde si přečíst více?
  • PITRONOVÁ, Blanka: Struktura dělnictva v uhelném průmyslu na Ostravsku na počátku 20. století. Sborník Ostrava č. 4, 1967.
  • KLADIWA, P.-POKLUDOVÁ, A.-KAFKOVÁ, R.: Lesk a bída obecních samospráv (vývoj legislativy a muži z radnice). 2007 a 2008.
  • JEMELKA, M. (ed.): Ostravské dělnické kolonie 1-3.
  • MYŠKA, M.-ZÁŘICKÝ, A. (eds.): Člověk v Ostravě v 19. století. 2007.
  • JIŘÍK, K.: Trojice 1894. 2004.
  • FASORA, L. (ed.): Člověk na Moravě v 19. století. 2008.
  • LENDEROVÁ, M. (ed.): Z dějin české každodennosti. 2013.

Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!

Chcete dostávat informace o nových článcích a komentovaných prohlídkách na svůj email?