Ladislav Třenecký a jeho Muži v černém
Ladislav Třenecký (4. 6. 1902 Polská Ostrava, 30. 3. 1942 Osvětim) byl učitel a oblíbený předválečný regionální spisovatel. Vyrůstal v dnes již zaniklé staré salmovské kolonii na Kubečkově ulici v Radvanicích. Po studiu na slezskoostravském učitelském ústavu působil od roku 1921 jako učitel v radvanické obecné a od konce 20. let také měšťanské škole. Byl autorem románů z hornického prostředí Ostravska (Parta, Černé mámení, Zapomenutý revír…) a také několika divadelních her a pohádkových sbírek. V roce 1939 vydal povídkový soubor tří havířských příběhů s názvem Muži v černém, které svými ilustracemi dotvořil Vilém Wünsche. Tvorba Ladisava Třeneckého byla násilně přerušena na podzim 1941, kdy byl zatčen při akcích gestapa proti sokolskému odboji a zbytkům Obrany národa na Ostravsku. Zemřel na jaře následujícího roku v Osvětimi.
Miglanc Ofil
Teprve člověk dává kraji barvu a vůni. Žírná Haná zplodila pomalé Hanačisko — a kdo jiný mohl vyrůst v kraji šachet, koksoven a vysokých pecí, v zemi, provrtané chodbami lidských krtků a pod nebem věčně začouzeným, než tvrdý lid havířský s divokým výhonkem na kmeni — ostravským chacharem.
Každá šachta v revíru měla jich ke své pýše několik. Vozač Ofil ze Žalmovce byl z nejznámějších. Zestárnul, dávno je z něho hajer, ale na jeho zelené kousky se nezapomnělo.
V den výplaty se hornické kolonie vylidnily. Karavany putovaly k středisku revíru — Ostravě. Odpoledne byly krámy plny kupujících a ulice přeplněny zevlouny.
Žalmovecký Ofil promenoval »Pod laubami«. Ze špeluňkovitých výčepů vábně řvaly orchestriony, ale vozač Ofil odolával statečně, neboť už tři týdny byl bez práce. Marně pátral po kamarádovi, který by »cechu« zatáhl. Zasmušile bloumal tmavou uličkou a odvracel oči ke krámkům v podloubí.
Když starý Holejc, obchodník s obuví, číhající u dveří na váhavé kupce, zahlédl u výkladu Ofilovu zamyšlenou tvář a sklouzl na jeho sešlá bagančata, vytušil zkušeně vážného zájemce a sladce zahovořil: »Jen se račte obtěžovat dovnitř, pane štajger.«
»Beztak tam pro mě nic němatě,« odrazil Ofil uvážlivě útok.
»Právě pro vaše nožičky máme tam botičky,« zašveholil pan Holejc v rýmech.
»To je možne, ale jo bych vum jich nimug zaplatiť.«
»Pan štajger nepotřebuje moc peněz. U mne za málo dostane dobré.«
»No ja, ale jo nimum něska u sebe ani koruny.«
Ale pan Holejc obchoduje v »Podloubí« už třicet roků a zná až příliš dobře výmluvy urputných kupců-havířů. Proč by se, na příklad, ten vypravil ve výplatu do Ostravy v rozbitých bagančích, kdyby neměl v úmyslu zaměnit je za nové. Pan Holejc mu ten úmysl čte zrovna s očí, a proto zpracovává váhavce osvědčenou metodou: »U mne dostane pan štajger botečky, že v nich může do smrti chodit a ještě do truhly budou dobré. Když se však nebude pánovi u mne nic líbit, nemusí pán u mne nic koupit.« Uchopil zviklaného kupce pod paží a milenecky si ho vedl do krámu.
»Ale na mu dušu, pane Holejc, jo nimum dněska fakticky ani grejcara,« bránil se chabě Ofil ještě na schůdkách.
»Hlavně, že pan štajger má papírové,« oplatil mu Holejc žertování a vsunul lapeného zákazníka do krámu, přeplněného hlukem kupujících a spěchem prodavaček.
Ofil odhadl zkušeně situaci a spokojeně se uvelebil v odlehlém koutku. V okamžiku byl u něho zpátky sám šéf s novými bagančaty.
Když už, tak už, pomyslil si Ofil a odmítl boty, sotva je zhlédl. »Přiněstě fajne oskarky, ty nejfajnějši.«
Pan Holejc ochotně zalezl do regálů pro jemné střevíce. Usmíval se, jak dobře zákazníka odhadl.
»To sum uny, takové hledum po cale Ostravě,« pobrukoval Ofil spokojeně, když se sám majitel s kulatým bříškem před ním sklonil, špinavý baganč zul a lakýrku obouval. Ofil vstal, chvíli přešlapoval, načež k uctivě čekajícímu Holejcovi prohodil:
»No, utrefil stě, pane šef, na první hib. Tyn je mi akorat. Ale mušim zprubovať i drugi střevik, abych se zas někivnul, jako před pul rokym. Pravy pasoval, ale levy, potěp, byl ťasny.«
»U nás by se to panu štajgrovi nemohlo stát,« uculoval se Holejc.
»Dyť u vas,« odpověděl Ofil káravě, »bo jindi buty někupujim. Jakoby byl každy z jinšigo braku. Ynym mi obujtě i tyn drugi.«
»Prosím, beze všeho,« spěchal šéf, jemuž zákazník počal imponovat. Obul a zašněroval mu i druhý střevíc.
Ofil vstal a v zápětí vítězně šeptl: »Viditě, zas mě v tym levym butě palce tisnum.«
»Budete mít asi levou nohu trošku širší nebo delší, stává se to.«
»To mě něnapadlo, ale možne to je. Tuž viditě, že sy mnum kšeft nězrobitě, bo se mušim buty dať ušif u šefca.«
»Ale pročby,« vyskočil Holejc, »přineseme ze skladiště o číslo větší a pán bude mít nožku jako v bavlnce.«
Sotva zmizel Jachim Holejc za regály, šoural se Ofil ke dveřím. Kolem pokladny prošel s nenápadnou samozřejmostí. U dveří se obrátil.
»Přijdym v pondělí, bo tu motě něska moc ludi,« prohodil k pokladní, která, vidouc, že nic v rukou neodnáší, vyprovodila ho ještě s pozdravem.
Na ulici však Ofil nápadně zčiperněl.
To už byl ve Staré střelnici, když starý Holejc před přivolaným strážníkem vztekle kopal do »corpus delicti« — zešmajdaných bagančat.
Za týden opět bloudil uličkou — s retkou mezi zuby a dvěma korunami na zítřejší živobytí v kapse. Hudba orchestrionu ze Süssrova lokálu nezněla nikdy tak vyzývavě a hořký pach piva s kořennou vůní dršťkové polévky nikdy tak nedráždil jako dnes. Odolat bylo nad lidské síly. Ofil vešel. Rozkošnicky vdechl známou atmosféru mile uplivaného lokálu.
»Jedno vělki biole!« houkl k pultu. Sotva se kavalírsky rozložil za stůl, už před něj kladla sklepnice načepýřenou sklenici. Na předsevzetí — srkat šetrně tekutý chléb — vzpomněl si Ofil, až když pěti doušky obnažil dno. Bokatá číšnice bez vyzvání přiběhla s novou. Již — již se mu dral na rty výkřik odmítnutí, ale pohled na vykrouženou čepici jej načisto zmátl. Nezadržel ruky sklepnice, črtající druhou čárku na tácek, nezadržel ani ruky své, zvedající chtivě k vypráhlému hrdlu druhý půllitr, na nějž v kapse neměl úhrady.
»Nězbyvo nic jinšigo, niž po anglicku zdrhnuť,« dumal uvážlivě nad hltem piva, z opatrnosti ve sklenici ponechaném. Rozhlédl se pátravě po hostech v místnosti a po hostinském, zaměstnaném oplachováním sklenic.
»Pujdě to,« udělal tečku za bystře promyšleným plánem útěku. Ale zrovna, když se chystal k ústupu, připlul od vedlejšího stolu oblak kořenné vůně, vnikl mu do chřípí a pozměnil plán.
»Jak utěkať, tak ať to stoji zato,« usoudil vyhladovělý Ofil a poručil si také dršťkovou.
Labužnicky ponořil lžíci i zrak do horké polévky; když však po chvíli zvedl hlavu, zneklidněl, neboť hosté značně prořídli.
»Krucafux, Ofil, včil se dostaněš na luft bez placyňo leda s policajtym,« zabručel znepokojeně. Míchaje zbytek polévky zahleděl se zasmušile na stěnu, pocákanou řvavými barvami. Exotickým ornamentem se proplétalo rusé zvířátko — nu — rus.
»Že ech do te putyky vloz,« peskoval Ofil sebe sama a odvrátil se s mírnou nechutí od hmyzu nevábného. Avšak v zápětí cukl hlavou ke zdi zpátky a zadíval se na zviřátko s podezřelým zájmem.
Chňap — a už je měl v hrsti. Rozhlédl se. Ne, nikdo ho neviděl. Tak — šups — s rusým hmyzem do zbytku polévky. A hned nato břitkým cinkotem lžičky o talíř přivolal sklepnici.
»Pán si ráčí poroučet?« zašveholila nasládle.
»Pán si ráčil přáti,« parodoval sebevědomě Ofil, »polivku s dršťkami, ale vy stě mu přinisla pomyje s rusami.«
»Dovolte, pane, ale to je omyl,« zdvihla se popuzená odpověď, ale vozač Ofil nic nedovolil a sám řádil.
»Žadny omyl — to je rus! Tolik inteligencyje mum, abych poznol rusa od omylu, slečno!«
Číšnice zrudla; snad studem, ale spíše vztekem, protože zbylí hosté počali se zvědavě ohlížet po rozčileném mladíku. Ale už tu byl šéf, aby opovážlivce zdrtil.
»Nu ovšem, pán se zmýlil, vždyť to je kousek dršťky.«
»Němluvte glupot, dyť je to červyne.«
»Zajisté, ale některá dršťka vařením zčervená.«
»Ale vašo dršťka za chvile zmodro, jak mi tu bydětě valiť takovum,« rozkřikl se dopálený Ofil už hlasitěji. »Jako štajger to svinstvo dobře znum, bo tego mume na dole dosť!«
»Nechť se pán dobře podívá, vždyť je to ždibeček uzené slaniny,« zahovořil naléhavě hostinský, ale rychle mumlal Ofilovi do tváře: »Šmarja, pěkně prosím, pane důlní, neničte mi obchod, útratu smažeme a dám vám jinou polévku.«
»A pulke slivovice,« šeptl Ofil.
»Jak si přejete,« zahučel hospodský. »Datě dvě pulky?« zvýšil Ofil požadavek.
»Dám, dám!«
»Tak abystě něřek, že joch je chachar, zašvindlujim to,« zašuškal a nahlas se podivil:
»Pravitě, že je to kusek usmažunego špeku? Na mu dušu, je to šprka! A joch myslol, že to je —«.
»Nevadí, to se stane, pane důlní,« zamlouval rozčilený hostinský rychle nemilou událost.
Ve chvilce byla tu sklepnice s novou porcí vonící polévky a se dvěma kalíšky slivovice.
Když Ofil po čtvrt hodince opouštěl ve skvělé náladě Süssrův hostinec, štípl u dveří sklepnici a galantně prohodil: »Měla stě pravdu, slečno. To byl omyl.«
Zachráněné korunky mu v kapse přítulně cinkaly až k nejbližší trafice, kde vyměnil jednu z nich za cigarety.
S čepicí spokojeně na ucho pošoupnutou a zorou na rtu zamířil miglanc Ofil domů do žalmovecké kolonie.
Ladislav Třenecký, Muži v černém (1939)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!