Ladislav Třenecký a jeho Muži v černém
Ladislav Třenecký (4. 6. 1902 Polská Ostrava, 30. 3. 1942 Osvětim) byl učitel a oblíbený předválečný regionální spisovatel. Vyrůstal v dnes již zaniklé staré salmovské kolonii na Kubečkově ulici v Radvanicích. Po studiu na slezskoostravském učitelském ústavu působil od roku 1921 jako učitel v radvanické obecné a od konce 20. let také měšťanské škole. Byl autorem románů z hornického prostředí Ostravska (Parta, Černé mámení, Zapomenutý revír…) a také několika divadelních her a pohádkových sbírek. V roce 1939 vydal povídkový soubor tří havířských příběhů s názvem Muži v černém, které svými ilustracemi dotvořil Vilém Wünsche. Tvorba Ladisava Třeneckého byla násilně přerušena na podzim 1941, kdy byl zatčen při akcích gestapa proti sokolskému odboji a zbytkům Obrany národa na Ostravsku. Zemřel na jaře následujícího roku v Osvětimi.
Leošova milá
Není v ostravském revíru šachty bez komínu, není v revíru kolonie bez hospody. I žalmovečtí havíři měli svůj závodní hostinec »U Fialy«, v němž splachovali uhelný prach a zkrašlovali si bědný život.
Vozač Leoš byl hostem nejvěrnějším a nejbujnějším. Co vydělal — propil. Dva tři dny předvýplatního klidu a vynucené zdrženlivosti uvrhly ho vždy v nenormální stav. V takových večerech vzpomněl si i na děvčata. A poněvadž byl jinak synek vzhledný, neměl o dívky nouzi, i když chodíval na schůzky jen tehdy, když nemohl do hospody.
»Jo bych tě na rynkach nošil,« mámil je v oněch řídkých večerech u haldy; žádná však neuvěřila, protože v rozhodující chvíli ovanul je Leošův kořalečný dech, který láskou zpité včas vzpamatoval.
»Dyť jo bych tě mušala z gospody na hřbetě do lužka nošiť,« vyvíjely se vystřízlivělé z jeho objetí. A moudře činily, neboť Leošovo milostné toužení vydrželo nejvýše tři večery před výplatou, kdy podlehl opět vášni nejsilnější — pijácké. A přece ku Gřešové Maryči vracel se častěji — sliboval a lákal vytrvaleji, toužil opravdověji.
»Kdybych miol tebe, něchodil bych pro troche těpla do Fialy,« vábil ji opět v jednom jarním večeru za kolonií.
»Jak vydržíš bez gořalky měšic, Leošu, tak bydym — tvoja,« šeptla tenkrát Maryča oddaně.
»Co — měšic? Caly život!« sliboval Leoš.
»Aspoň měšic, Leošu, k vuli mamce.«
»Pro tebe i život obětujim!«
»Život ni, Leošu, mi stači gospoda,« podotkla skromně Maryča.
»Ať mě hrum majzně, esli eště čuchnym ku kvitu!« zapřisahal se Leoš, objímající Maryču stále divočeji.
»Leošu, pušť mě!« bránila se.
»Caly život —,« mumlal Leoš horce.
»A — něbuděš — piť?«
»Ni!«
»Leošu — muj —.«
»Maryčo —!«
Zbytek noci probděla Maryča doma ve zmatku. Z ranního zdřimnutí probudil ji otcův návrat ze šichty. Obvyklá rozprávka s matkou v kuchyni zaznívala z velké dálky. Zpozorněla, když zaslechla jméno Leošovo.
»— se divum, kdo to chodi po kalandrach, a to Leoš, ožraly jak pika,« uzavíral se smíchem táta Gřeš.
Vzlyk zdusila Maryča v podušce. Dva dny proležela v mírné horečce, třetí den v těžkých úvahách.
Za měsíc vedla si Leoše od oltáře; přes varování kolonie a nářek rodičů.
»Takigo ožralego byka do směrti nězkrotiš,« lamentovala matka.
»Zkrotim,« odpovídala zarputile Maryča.
A zkrotila. Ne, nespáchala zázrak. Byl to rok úporného boje, plného kliček a léček, v němž zvolna vítězila slabá žena a podléhal silný muž. I na poslední úskok Leošovi přišla. Poněvadž jí musel odváděti mzdu v neporušeném výplatním sáčku, vyžebronil si několik čistých od písaře z kanceláře a umně je popisoval novými číslicemi. Mzdy si ubíral, obvyklých srážek přidával. Tato manipulace umožnila mu tajnou a řídkou návštěvu oasy »U Fialy«.
Když Maryča i na toto nouzové opatření přišla, Leoš kapituloval. »Každý doktor ti povi, že ankoholik je člověk nimocny. Oduči se piť — čemu by ni, ale pozvolna. Porce kvitu se mušum změnšovať, ale ni naroz. To mě može baj zabiť,« zaútočil chmurným hlasem na Maryčino srdce. »To bych něchťala, bo tě mum rada, Leošu. Dum ti každum sobote na židlik čiste. Po pulce ti vydrži akorat na tyděň,« rozhodla Maryča moudře.
A tak si chodil Leoš každou sobotu k Fialovi pro povolenou dávku. Vracel se vždycky s plným žejdlíkem »čisté«, ale také v náladě silně povznesené.
»Kamarad mi poručil pulke,« vysvětloval blekotavě. Maryču těšilo, že jedna půlka přivádí nyní Leoše do stavu, na nějž potřeboval před rokem půlek deset. Nevěděla totiž o komedii, která se po půl roku opakovala ve výčepu závodního hostince k radosti Fialově i hostů.
»Dobry věčur, pane restaurater,« načínal Leoš bodře sobotní dialog.
»Dobrý večír,« zčiperněl hostinský.
»Prošil bych židlik čiste.«
»Jak račte poroučet,« vrtěl se úslužně Fiala. Hrozen vozačů se chechtal už při úvodu známé, a přece stále působivé produkce. Jen účinkující Leoš a Fiala tvářili se smrtelně vážně.
»Zde, prosím,« postavil Fiala na pult žejdlík, naplněný až po patentní zátku lihem. Leoš strčil žejdlík »kvitu« do hluboké kapsy a hledal peníze. Bezvýslednost kapesní prohlídky obrážela se mu v obličeji. Překvapení, zachmuření a resignace — to byla citová stupnice, již Leoš dovedl mimicky vyjádřit s přesvědčivostí vpravdě vojanovskou. Hlouček vozačů u pultu se skvěle bavil. »Už je to tak,« přerušil Leoš po chvíli němohru, »zapumiol ech doma šrajtofle s pynizami.«
»To je smůla, Leoši. Co teď?« přihrál Fiala.
»Co by smůla. Napíšete to tam, pane restaurater, a je,« halasil Leoš bodře a bradou hodil ke dveřím, na nichž byly křídou vykouzleny sloupce čísel.
Fiala udělal dva kroky k veřejné knize dlužníků, ukázal na sloupec nejdelší a s tragickým patosem prohodil: »Svou kvotu jsi už vyčerpal, Leoši.«
»Ale cifra za ten židliček tam eště vleže,« přemlouval Leoš.
»To bych už musel psát na podlahu. Musíš dnes, bohužel, zaplatiť hotově.«
»Dyť vum pravim, žech —.«
»Zpátky se žejdlíkem!«
»Rano, jak pujdym na šichte, tak vum zaplatim caly dluh.«
»To už slibuješ půl roku.«
»Ale zytra isto, pane restaurater. Ať mě čert vezně —.«
»Napřed vrať žejdlík.«
»Pane restaurater, co vy na mě jako na cuzego.«
»Právě proto, že tě příliš dobře znám. Už ať je tu kvit zpátky. Jedna — dvě.«
»Tu matě — a ožertě se s nim sam,« vybuchuje Leoš plačky. Staví žejdlík zpátky na pult a bolestně se dívá, jak hostinský »čistou« přelévá do demionu.
Když stéká z žejdlíku poslední kapka, vzkřikne náhle vítězně: »Zadržtě! Našol ech šrajtofle. Zpatky z demiona do židlika!«
Šenk se otřásá smíchem a za pultem se pohupuje bříško filuty Fialy, který tuto scénku aranžuje sobě i hostům každou sobotu.
Sebere hozené peníze a naplňuje mu žejdlík znovu. Leoš si jej odnáší ke stolu mezi kamarády, které jeho výstup stále k slzám baví. A Leoš se směje s nimi.
Kolem půlnoci, když je u dna, vrávorá domů k Maryči.
Ve výroční den své svatby předváděl Leoš asi dvacátou reprisu komického dialogu.
Vše šlo bezvadně až k onomu místu, kde Fiala bere žejdlík a vylévá »čistou« zpátky do demionu. V té chvíli zasáhl koksař Gureček jako Deus ex machina. Přiběhl k pultu a hartusil: »Pulke čiste! A hunym, bo idym na šichte!«
Jeho vpád porušil zápletku a způsobil nečekaný obrat v závěrečném dění. Fiala nalil nedočkavci přímo ze žejdlíka, Leošem vráceného.
Koksař, jemuž »čistá« byla chlebem denním, vyzunkl půlku »ex«. Avšak místo slastného stažení obličejových svalů uzřeli okolo stojící na Gurečkově tváři výraz nepopsatelné hrůzy. »Krucafux« zaúpěl.
»Co je vám?« zarazil se hostinský.
»Co stě mi to nalol?!« zařval koksař v panické hrůze.
Zděšený Fiala přičichl k žejdlíku. Žádné aroma. Opatrně usrkl tekutiny ze žejdlíku — ale bleskurychle ji vyplivl se vzteklým výkřikem: »Voda!« Chvíli tupě zíral do prázdna; mozek pracoval úžasně rychle na rozřešení záhady. Konečně pochopil: Leoš si přinášel v hluboké kapse kromě prázdného žejdlíku navlas stejný, vodou naplněný. Při obvyklém výstupu přijímal žejdlík naplněný »kvitem«, ale vracel druhý s vodou.
»Půl roku mě ten chachar napaloval — a já jsem se ještě smál! Stůj!« řval Fiala, přelézaje pult. Leoš neuznal za vhodné povelu rozlíceného restauratéra uposlechnout a práskl včas do bot.
»Tys už přišel, Leošu?« uvítala ho doma překvapená Maryča. »Tak ty ses přece vzpoměl?«
»Na co?« probral se Leoš z chmur.
»Že sme měli před rokem vesele?«
»Ach tak — no to se vi, jak bych na to mug zapoměť. Tymu ech přišol tak skoro — a ganc střizlivy,« chlubil se Leoš cizím peřím.
»Tos mi zrobil, Leošu, největši radosť.« usmívala se v slzách.
»A pro kvit šol ech dněska do Fialy naposledy,« halasil, vytahuje z kapsy poslední zachráněnou kořist.
»Mluviš to doopravdy, Leošu?« vzlykla Maryča pod přívalem štěstí.
»Sicher,« potvrdil Leoš slavnostně. »Zejtra zajdym k učitelovi Rikšovi, aby mě zapsol za abštimenta.«
Ladislav Třenecký, Muži v černém (1939)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!