Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Krmič koní a důlní staršidla
Námluvy, ženění a ženská otázka vůbec není u horníků takovým problémem, jako u jiných vrstev. Ani manželská intimita není zde tak vystupňována, zejména v koloniích, kde mládež žije a roste takřka na hromadě. Přesto však o nemravnosti nemůže býti řeči. Vozači i starší táčníci znají navzájem své lásky, jejich dobré i špatné stránky, což bývá často předmětem velkých rozhovorů, narážek a vtipů, které někdy končí pohlavky. A dostat, prosím políček od vozače, který má kůži na dlani jako podešev, není žádná legrace.
Ožení-li se někdo, tu první dny po svatbě je na závodě terčem různých poznámek svých mladých i starých kamarádů. Vyšetřuje se, jak a co bylo, jakou má novomanžel »stolici«, všichni vidí u něho nějaký »zakalený zrak« a proto chtějí, aby ukázal jazyk, v koupelně pod vodou je pak pozorně prohlížen se všech stran za doprovodu jedovatých poznámek a ohmatávání páteře. Přihodí-li se při svatbě něco mimořádného, což se stává často, tu ovšem má to utrápený novomanžel k lepšímu. O všem se na závodě doví, každá sebe menší událost se po závodě bleskem roznese do všech koutů dolu a do všech part. Při námluvách jeden druhému pomáhá, ale když potká kamaráda v průvodu jeho milé, tu se docela klidně zeptá, co prý to bylo za ženskou, která s dítětem v ruce v den výplaty čekala na něho u brány závodu. Pak zase klidně řekne »Na zdar« a jde dál, zatím, co milá s pláčem vyšetřuje na místě, co to za ženská s dětmi chodí za jejím milým pro výplaty. Nastane vysvětlování, zpestřené sakrováním, jež končí slibem, že ten, kdo to nadrobil, dostane »do pysku«.
Mezi mladšími ženáči to není lepší. Franta měl dobráka ženu, nežárlivou a proto mohl v neděle a svátky choditi do města sám. Nebylo by z toho nic, kdyby na závodě se nechlubil a nedobíral ostatní, které manželky držely »zkrátka u huby« a když nuž se někam šlo, pak jen korporativně – se ženou. Když bledá závist vyvrcholila, přinesl pošťák Frantovi krásnou pohlednici od nějaké Máni z města, jež mu veřejně trpce vyčítala, že na Frantu zbytečně čekala, proč prý nepřišel. Franta měl ranní šichtu a lístek dostala jeho žena. Ten den Franta neměl oběda a s volnými vycházkami byl konec jednou provždy. Kamarádi okolo Franty se nějak poťouchle tvářili, ale svorně slíbili, že pomohou hledat onoho atentátníka na Frantovou sváteční svobodu. Franta prosil, zaklínal, ale viník se nenašel, nezbylo tedy nic, než v neděli hezky cupitat na »špacýr« vedle ženy.
Horník D. byl v týdnu dopoledne v Ostravě, kde náhodou viděl ženu horníka Š., obstarávající nákupy. Odpoledne přišel na závod a vyprávěl havířům za přítomnosti Š., že neví, co se to v jeho rodině děje. Byl dopoledne v městě a potkal ženu Š., která ho pozvala na víno k Rothovi. Vypili prý po třech čtvrtkách, ona všecko sama platila, nechtěla ho pustit domů, že prý má chuť na flám. Vymlouval prý se, že má odpolední šichtu a tu mu navrhovala, že mu ji zaplatí, její muž má také odpolední šichtu a proto mohou někam jít a míti se na chvíli dobře. Havíři si ovšem hned Š. nekřesťansky dobírali, ale ten mlčel a kul v hlavě plány na pomstu.
Smluvil se s druhým havířem, který příštího dne ráno zašel do bytu za D. a tam mu domlouval, proč dělal takové nejapné žerty, že když Š. přišel po šichtě v noci domů, šeredně potloukl ženu a rozbil celý nábytek. Prý se žena právě chystá k lékaři a k advokátovi podat na D. žalobu. Poradil mu, aby šel odprosit, dokud je ještě čas. D., celý bledý, chvíli uvažoval, pak vzal klobouk a kabát a šel do bytu Š. Tam zastihl samotnou ženu v kuchyni a hned, toče rozpačitě kloboukem, začal prosit za odpuštění, že prý to nemyslel vážně, jen žertoval a ani mu nenapadlo, že by Š. udělal z toho takový nehorázný kravál.
Žena Š. zůstala celá zkoprnělá, protože nevěděla naprosto ničeho o tom, co na závodě muži mezi sebou měli. Mezitím vyšel ze světnice chechtající se Š. a řekl: »Vidíš pěruně, jak ech nagnol luftu!« Toť se ví, že nyní zase přišel na závod Š. a vyprávěl horníkům, jak D. zkroušeně přišel do jeho bytu a prosil jako »zbitý Afik« za odpuštění. Ironie a štiplavé narážky se obrátily proti včerejšímu zlomyslníku.
Havíř L. zase vyprávěl své ženě, že v Ostravě na Poděbradově ulici dostane koupit lásku za 10Kč. Žena nechtěla věřit a proto se vybrali společně, aby se žena na vlastní oči přesvědčila o pravdě svého tvrzení. L. nechal svou ženu na kraji ulice a řekl jí, až uvidí,že se zastavil, aby volným krokem šla k němu a tak může slyšet, o čem se mluví. Několik kroků dále zastavil jednu »bludičku« a nabízel jí 10 Kč. Ta kategoricky odmítla, že je to málo. Co tak vyjednávali, žena L. se zvolna přibližovala, aby slyšela oč jde. Toto vyjednávání vedl L. úmyslně příliš hlasitě, bludička se zastyděla, žejí nabízí tak málo, rozhněvala se a ukazujíc na ženu L. vztekle řekla: »Za 10 Kč si můžeš vzít tady tu šmaju, co právě přišla a poslouchá.« Konec toho všeho byl, že žena svému muži pořádně vynadala a již ho večer do Ostravy za živý svět nepustí.
Pajof
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 9.8. 1931, roč. XXXIII, č. 184, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!