Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Když rabunk hraje
Staří havíři byli vesměs silně pověrčiví a o příhodách, které se skutečně udály, dala by se napsat objemná kniha. Dnešní modernisace však pověrčivost vyhubila, ale přesto je ještě řada horníků, kteří raději vrátí domů, když jim na cestě do práce přeběhne kocour přes cestu. Je-li černý, považují to za výstražné znamení. Kdo je obzvlášť pověrčivý, trpí od nezvedené mládeže až běda. Často se stává, že v »rubáních« je vyrubána větší plocha, kámen stropu je celkový písečňák, výdřeva dobře stojí, najednou přijde tlak, čemuž havíři říkají, že »rabunk hraje«. Dřevo totiž je různě silné, tlak je místy silnější nebo slabší a podle toho se výdřeva láme a zvolna puká, což vydává různé zvuky v intervalech podle síly tlaku. Někdy také tato hudba trvá 2-3 dny.
Dřevo je neklamným znakem příštího dění a havíři již poznají svým sluchem nebezpečí z prodlení, ač se velmi často stává, zejména když je sloj přes 2 m vysoká, že v několika minutách zamlátí celou prostoru tak, že by myš neprolezla. V tom případě, když začne se v dole »valit«, nastává úžasný rachot, padající balvany rozvíří prach tak, že havíř havíře nevidí, vítr strhuje klobouky s hlavy a účastníci mají pocit, že se tam objevila sopka Krakatoa v plné činnosti. Podobné zjevy byly na denním pořádku v dolech, což nevadilo tomu, když »rubání« stálo klidně, aby dva kluci boso a po tmě nevlezli do »rubání« neodpásali řemeny a nezačli pleskat po výdřevě. Rány řemenem po stojkách různé tloušťky vydávají týž zvuk, jako příslušný tlak kamene.
Při těžení je rušno v rubání. Náhle jeden vykřikne: »Ticho!«
Všichni zatají dech. Kluci se řemeny toho využijí, začnou mlátit po stojkách, havíři se postraší, seberou náčiní a utíkají do bezpečí. Kluci zatím se vytratí jinou stranou (rubání je rozděleno tak, že je možný přístup i s druhé třídy), obejdou a hloupě se přijdou zeptat, co se tam děje. Na většině dolů se nyní vyrubaná plocha zaplavuje a tím se podobným zjevům předchází. Zaplavování je však spojeno s technickými překážkami a proto ještě dnes je práce v rubání nejvíce nebezpečná a stává se při ní nejvíce úrazů. Strach jest proto odůvodněn, a když taková nejistota je, pak jsou havíři rádi, když přijde neděle nebo nepracovní den, aby za jejich nepřítomnosti si to příroda srovnala.
Stávají se však i jiné věci přímo na povrchu. V Karvinné na Všechny svaté, jako všude jinde, snesou truchlící pozůstalí na hřbitov různé dary svým zemřelým na hroby. Obyčejně tyto věci se nechávají až do duhého dne na hrobech. V důsledcích toho posílá vždy město Karvinná v tuto noc jednoho strážníka, aby na hřbitově hlídal. Jednou v té době spustil se notný liják a strážník se proto oděl do nepromokavého pláště a vzorně obcházel hřbitov těsně vedle hlavní silnice. Ráno ve 4 hodiny začali se trousit horníci do práce. Strážník za silného deště se postavil z dlouhé chvíle do brány hřbitova, aniž by pozoroval, že světlo s hlavní cesty na něho padá a tím že se nápadně odráží jeho nepromokavý plášť. Jeden horník šel s hornickou lampou v ruce, ničeho netuše, okolo, maje hlavu skrčenou mezi rameny před deštěm a najednou vidí několik metrů před sebou hrozně se blýskající strašidlo, vycházející ze hřbitova.
Rázem se dal na útěk, přepadl však přes hromádku kamení, lampu nechal ležet a úprkem se hnal na závod, kde poplašil kde koho, že duchové vycházejí ze hřbitova a dokonce jeden se ho ptal, kam jde. Havíři tomu ovšem nevěřili, i když přísahal na »exendry« (záchranná chytadla u těžní klece). Mezitím strážník sebral lampu, která měla jen značku H. a ničeho více. Teď bylo nutno vyšetřit, kdo onen vystrašený byl, aby se také lampa odevzdala tam, kam patří. Dle litery H se počítalo, že to asi bude majetek jámy Hohenegger, tomu však nebylo tak konečně se vyšetřilo, že je to majetek jámy Františka v Karvinné, kam také strážník lampu odnesl a také přivolán byl onen strašpytel. Tvrdil před všemi přítomnými strážníkovi do očí, že ho zaskočilo strašidlo 3 metry vysoké, hlavu mělo do špice, ruce dlouhé až po kolena a svítilo se jako z aluminiového kovu. Stálo v bráně hřbitova a hrobovým hlasem se jej ptalo: »Kaj iděš?«
Strašpytel dostal 5 Kč pokuty za to, že vzal nedovoleně lampu ze závodu a horníci často se ho tázali, kam prý jde. Nejvíce ho dopaloval soused od naproti v kolonii a proto chtěje mu to oplatit, počkal na něj v noci, oděl se prostěradlem a v duchu se již těšil, jak mu prožene »pérka«. Soused kouřil dlouhou fajfku a výsledek strašení byl ten, že »strašidlo« nosilo na zádech několik černých pruhů jako jelita, ale při koupání na závodě za živý svět se jejich majitel nepřiznal, kde k nim přišel; prý byla teplá noc a proto šel spát na půdu bytu na usušené fazole a ony tyče mu tak ublížily, že zůstaly pruhy. Dobře, že prý to nebolí.
Pajof.
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 31.5. 1931, roč. XXXIII, č. 126, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!