Zimní cesta do Ostravy roku 1279 – 1. díl
Středověká historie Ostravy je z velké části stále zakrytá rouškou dohadů a nejasností, které jsou způsobeny nedostatkem pramenů, které by toto období dějin města spolehlivě zachytily. Naše znalosti jsou založeny na několika málo zmínkách ve středověkých listinách a kronikách, které doplňují výzkumy archeologů a obecné povědomí o životě v této době.
Nejstarší zmínka o Ostravě je dochována v závěti biskupa Bruna, která byla sepsána na podzim roku 1267. Biskup Bruno ze Schauenburku se závěť rozhodl sepsat před křížovou výpravou do Prus, kterou podnikl po boku krále Přemysla Otakara II. proto, aby „nechal formou závěti podrobně sepsat vše, co jsme vykonali v našem kostele, jak záležitosti majetkové, tak i jiné“. Vzhledem k pečlivě vypsanému soupisu biskupských majetků tato listina slouží dnešním badatelům jako jeden ze základních pramenů pro poznání územního vývoje této části Moravy a zároveň je jakýmsi „rodným listem“ mnoha dalších obcí tohoto regionu, jakými je třeba dnes ostravská Hrabová.
Podruhé se v pramenech se zmínkou o Ostravě setkáváme ve „Vypravování o zlých létech po smrti krále Otakara„. Tento kronikářský záznam vznikl na počátku 80. let 13. století a zaznamenává ve svém úvodu okolnosti cesty nově zvoleného pražského biskupa Tobiáše do Ostravy za olomouckým biskupem Brunem v zimě roku 1279. Právě tuto zmínku jsem použil jako základ dalšího z „ostravských příběhů“. Zavede nás na mrazivou lednovou cestu z Prahy do Ostravy, kterou musel podniknout nově zvolený pražský biskup Tobiáš z Bechyně spolu se svým poselstvem. Příběh se pokusí odpovědět také na to, jak se taková cesta dala zvládnout, a proč se ji rozhodl Tobiáš podniknout v tom nejvíce nevlídném období roku. Celý příběh je ale potřeba vypravovat od počátku, který najdeme v blátě bojiště na Moravském poli.
Po smrti krále
Po smrti Přemysla Otakara II. na Moravském poli v srpnu 1278 se české království ocitlo na hraně společenského rozkladu. Část moci v zemi převzal Ota V. Braniborský, který se stal poručníkem Přemyslova syna a nástupce Václava II., část moci si udržela ve vzájemných půtkách šlechta a Morava byla obsazena vítěznými vojsky římského krále Rudolfa I. Habsburského. Po celé zemi se nezastavitelně šířila anarchie provázená loupením a bezohledným vymáháním práva silnějšího.
Nedlouho po bitvě na konci října zemřel pražský biskup Jan III. z Dražic. Jeho nástupcem byl zvolen 15. listopadu pražskou kapitulou Tobiáš z Bechyně, představitel jednoho z nejmocnějších českých rodů Benešoviců, jehož členové tradičně patřili mezi dobovou elitu pohybující se na královském dvoře. Cesta k biskupskému stolci ale nebyla snadná. Samotná volba pražskou kapitulou nepostačovala a musela být stvrzena mohučským arcibiskupem a papežem. Teprve poté mohl projít nový biskup obřadem svěcení a instalování na stolec svého úřadu.
Cesta do takřka 500 kilometrů vzdálené Mohuči byla ale pro Tobiáše velkým rizikem, které nechtěl s ohledem na nebezpečí v zemi zmítané faktickým bezvládím podstupovat. Vyslal proto místo sebe poselstvo s listem, v němž kapitula popsala průběh volby nového biskupa. Mohučský arcibiskup shledal, že volba neodporovala kanonickému právu a svolil, aby byl Tobiáš vysvěcen na kněze a poté i povýšen na biskupskou hodnost olomouckým biskupem Brunem a dvěma sousedními biskupy. S touto zprávou se poselstvo vydalo zpět do Prahy, kam dorazilo podle kronikáře 22. prosince.
Již tato cesta musela být velkým jezdeckým výkonem. Přestože nevíme, kdy poselstvo přesně do Mohuče vyjelo, lze odhadnout, že na cestě, která v obou směrech měří více než 1000 kilometrů, museli každý den ujet přibližně 50 kilometrů bez ohledu na počasí a především délku denního světla, která v tomto ročním období dosahuje od svítání k soumraku necelých 9 hodin.
Na cestě
Poselstvo se z Mohuče vrátilo do Prahy 22. prosince a předalo Tobiášovi potěšující zprávu o možnosti stvrzení jeho volby olomouckým biskupem Brunem. Podle kronikářova zápisu se Tobiáš na Moravu vydal 5. ledna.
„Dne 5. ledna léta páně 1279 se Tobiáš vydal na Moravu v doprovodu Řehoře, mistra a děkana pražského, Alše, probošta olomouckého a Dětřicha, kanovníka pražského. S sebou měli také jiné kaplany nižšího i vyššího stupně a početný průvod urozených osob světských. Napřed však Tobiáš vyslal k biskupu olomouckému posly se zmocňujícím listem a stvrzením své volby od arcibiskupa mohučského.“
Vyprávění o zlých létech po smrti krále Přemysla Otakara II. Josef EMLER ed, Fontes rerum Bohemicarum II. Praha, 1874.
Jak vyplývá z vypravování, před svým odjezdem vyslal Tobiáš na Moravu za biskupem nejprve své posly. Ti nesli Brunovi zmocňující list stvrzující volbu Tobiáše arcibiskupem v Mohuči. Vyslání poslů zároveň patřilo k běžnému způsobu přípravy cesty zámožných osobností. Poslové s předstihem zařizovali praktickou stránku cesty – informovali správce biskupských statků, tvrzí či hradů a jiná místa plánovaných zastávek o pánově cestě. Správci pak mohli připravit Tobiášovi a jeho početnému doprovodu vše potřebné – ubytování, potraviny či koně. Byla to jedna z možností, jak jinak náročnou cestu zimní krajinou zpříjemnit.
Tobiáš z Bechyně vyjel z Prahy v doprovodu vysokých církevních hodnostářů a šlechticů. Zmínění Řehoř, Alš a Dětřich vedli zároveň poselstvo za arcibiskupem do Mohuče, takže to pro ně byla během krátké doby druhá dlouhá cesta. Tentokrát je z Prahy do Olomouce a Ostravy čekalo přibližně 350 kilometrů. Přestože kronikář nepopisuje cestu samotnou, lze některé její podrobnosti odtušit. Pro část trasy z Prahy k Olomouci využil průvod pravděpodobně takzvanou „Českou stezku“, jednu z hlavních stezek procházejících přemyslovským územím, která byla součástí hlavní trasy spojující západ Evropy s Pobaltím a Orientem.
Z Prahy tato stezka směřovala k Pardubicím, Litomyšli, České a Moravské Třebové, Mohelnici s odbočkou k Olomouci. Nabízí se úvaha, že Tobiáš očekával setkání s biskupem právě v Olomouci a možná se teprve zde dozvěděl o jeho dočasném pobytu v Ostravě na východní hranici Moravy. Bylo tak potřeba dále pokračovat směrem na Přerov a poté k ústí Moravské brány u dnešních Hranic a dále po staré jantarové stezce k Příboru a dále přes dnešní Starou Ves nad Ondřejnicí k Ostravě.
Přestože cesta vedla po jedné z hlavních stezek, která se vyhýbala horským úsekům, musela výprava překonat několik vodních toků. Využívaly se k tomu především brody, ale na některých místech bylo možno za úplatu využít také služeb převozníka. Proti nepohodě a povětrnosti se jezdci chránili teplým oblečením. Využívaly se dlouhé pláště či svrchníky s dlouhými a širokými rukávy. Většinou se šily z vlněného sukna, které mělo dobré izolační vlastnosti a dalo se podšívat například kožešinou. Jak byl oblečen Tobiáš a jeho doprovod nevíme, když ale kronikář popisuje v jednom z dalších odstavců biskupovu cestu do Brna, která se uskutečnila v únoru téhož roku, ukazuje, že důležitou úlohou oblečení tak významné výpravy nebyl jen tepelný komfort, ale také snaha o reprezentaci:
„Církevní hodnostáře doprovodu svého všechny nechal v nejdražší oděv se strakatou podšívkou ustrojit a také v kožichy kuní. Také šlechtice, rytíře a panoše, kteří patřili k jeho dvoru, prostřední i nejnižší, ošatil úplně. Šat každého pak ozdobil znakem svých předků, totiž šípem náušnicemi ovinutým…“
Vyprávění o zlých létech po smrti krále Přemysla Otakara II. Josef EMLER ed, Fontes rerum Bohemicarum II. Praha, 1874.
Samotná cesta do Ostravy mohla trvat přibližně týden, takže kolem 12. ledna mohla výprava doputovat od Příbora kolem řeky Odry do míst, kde se dnes nachází Mariánské Hory. Zde se od hlavní stezky již tehdy odkláněla cesta směřující k Ostravě. Možná se jezdci vydali po ní, možná ale pokračovali po hlavní stezce až k brodu přes řeku Odru, nad nímž se vypínal tehdy nově vystavěný hrad Landek, který na vrcholu své moci založil Přemysl Otakar II. Odtud to byl již jen kousek do Ostravy, kde se měl Tobiáš setkat s olomouckým biskupem Brunem v očekávání schválení své volby pražským biskupem. O tom ale až příště.
Tomáš Majliš
>> Pokračování: Zimní cesta do Ostravy roku 1279 – 2. díl
Kde se dočíst více::
- Moc díky za korekce a cenné přípomínky M. Slepčkovi.
- Digitalizovaný zápis Vypravování o zlých létech po smrti krále Otakara, který lze spolu s množstvím dalších kronik, listin a letopisů nalézt na stránkách Centra mediavelistických studií (za tip na digitalizované prameny díky M. Slepičkovi 🙂 )
- Přehled dálkových tras ve středověku
- RAJTEROVÁ, Petra: Kariéry biskupů ve 13. století. Praha, 2010. Bakalářská práce FF KU. Dostupné zde.
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“!