2. Ludwig G. – Kořeny – Komentované prohlídky Ostravy

2. Ludwig G. – Kořeny

Ludwig G. se narodil v roce 1894 ve vesnici Lužany v Bukovině (dnes na Ukrajině poblíž hranice s Moldávií a Rumunskem), která byla součástí tehdejšího Rakouska-Uherska. Jeho kořeny ukazují, jak neudržitelné je se dívat na dobovou společnost černobílou perspektivou rozdělující obyvatele státu na Čechy, Němce či Poláky. Sám Ludwig G. na sebe nahlížel skrz perpektivu jazykové příslušnosti a sám sebe popsal takto:

Můj rod je německý od pra-praděda, který pocházel z rodu šlechtického ze Sedmihradska. Z rodu šlechtického byl vyloučen zato, že si vzal za ženu občanku a ne šlechtičnu. Potom se praděda vystěhoval ze Sedmihradska na Bukovinu. Můj otec se jmenoval Johann a moje matka byla původem Ukrajinka, ale ovládala také němčinu.
Vzpomínky Ludwiga G., 1958, rukopis

Otec byl vyučeným řezníkem a v Lužanech provozoval řeznickou živnost. Ludwig měl deset sourozenců. Když vychodil školu, vyučil se zámečníkem. Protože otcova řeznická živnost neprosperovala a rodině patřilo jen málo půdy, rozhodl se Ludwig po vyučení z Lužan odejít do světa za lepším životem. Vyrazil po stopách mnoha dalších obyvatel této chudé části Rakouska-Uherska. Své štěstí se vydal hledat na Ostravsko, které v té době zažívalo období nebývalého průmyslového rozmachu. Ludwigova cesta navíc byla ulehčena tím, že jeho starší bratr Izidor již dříve na Ostravsko odjel a pracoval zde ve Vítkovických železárnách.

Na konci března 1912 proto nastoupil v blízkých Černovicích na vlak a přes Lvov a Krakov se dostal až do Ostravy, kde se ubytoval ve Vítkovicích u bratra Izidora a brzy si zde našel jako zámečník práci v železárnách. Ve Vítkovicích ho také zastihl počátek 1. světové války. Jako dvacetiletý narukoval do Těšína a po šestitýdenním základním výcviku byl jeho pluk odvelený na východní frontu do Karpat, kde bojoval od října 1914. V září 1915 byl raněn, ale po třech měsících se vrátil zpět na frontu, kde se svou jednotkou prošel celou oblast Volyně a přilehlé oblasti kolem Lublinu a Krasniku na území dnešního Polska. V roce 1917 byla jeho jednotka přesunuta na italského města Udine a následně na frontu do italských Alp:

Ve městě Udine jsme dostali novou uniformu, výzbroj a za 3 týdny znovu na frontu. Byli jsme v italských horách, kde nebylo ani vody ani jídla. Pro vodu jsme museli chodit stezkou smrti, na kterou měl nepřítel namířené reflektory a strojní pušky. Ani v noci se nedalo jít pro vodu, jelikož nepřítel každého viděl, osvítil stezku a střílel. když se z 10 vojáků vrátil jeden s vodou, to bylo dobře. Jídlo dostávali jsme jednou za 24 hodin a to v noci, jelikož ve dne nepřítel viděl cestu a kuchyň jak jela, tak byla rozbitá i s jídlem. A tak jsem se trápil hodně dlouho v těch proklatých horách.
Vzpomínky Ludwiga G., 1958, rukopis

^{Rakousko-uherští vojáci na frontě v italských Alpách}

Na jaře 1918 Ludwig onemocněl a dostal se do zázemí. Na frontu se vrátil až v září 1918, kdy se dostal do závěrečné fáze bojů na Pijavě. Rakousko-uherské jednotky tehdy byly poraženy spojeneckou ofenzivou a vytlačeny za řeku Pijavu. Ve svých vzpomínkách pak Ludwig G. popisuje svůj útěk od Pijavy zpět do Udine, kde se mu podařilo naskočit na jeden z vlaků evakuujících rakousko-uherské jednotky. Celou cestu z Itálie až do Vídně absolvoval na střeše vagonu s dalšími stovkami vojáků, kteří se tak snažili zachránit před zajetím. Po příjezdu do Vídně pak již šťastně nastoupil na další vlak, který jej dovezl na území nově ustavené Republiky Československé. Svou cestu z války zakončil na Svinovském nádraží dne 11. listopadu 1918.