Velký útěk a vražda letců v Hrabůvce
Ve středu 29. března 1944 před šestou hodinou ranní přijala noční služba moravskoostravské protektorátní policie telefonát s požadavkem na okamžité vyslání výjezdní policejní hlídky k budově úřadovny ostravského gestapa, která se tehdy nacházela v sousedství městské veřejné nemocnice. Po příjezdu k budově si do policejního vozu přisedl neznámý příslušník gestapa a vyzval šoféra policie, ať jede po Místecké silnici směrem k Vítkovicím a Hrabůvce.
Když policejní vůz projížděl Hrabůvkou kolem kostela, přikázal neznámý muž šoférovi, aby otočil auto do protisměru a zastavil na krajnici v blízkosti dalšího auta, které tam již stálo a jak se později ukázalo, patřilo zlínskému gestapu. U auta v tu chvíli postávala skupinka mužů. Příslušníci protektorátní policie vystoupili z vozu a neznámý muž jim ukázal vedle vozu v příkopu u cesty dvě mužská těla. Stroze oznámil, že se jedná o vězně zastřelené příslušníky gestapa při pokusu o útěk během transportu.
Po ulici v tu chvíli procházelo již množství lid vracejících se od Vítkovic z noční směny. Aby zabránili nechtěným pohledům zvědavců, vyzvali příslušníci gestapa policisty, aby co nejdříve naložili těla obou mužů do svého automobilu a odvezli je do márnice moravskoostravského krematoria. Po naložení těl se vůz gestapa obrátil a odjel k Frýdku-Místku. Policejní auto s těly zastřelených se vydalo k Vítkovicím a dále na moravskoosravský hřbitov ke krematoriu.
Zastřelení muži byli váleční zajatci Gordon Arthur Kidder, poručík kanadského královského letectva a Thomas Kirby Green, major britského královského letectva. Oba muži zemřeli se spotanýma rukama nečekanou ranou do týla ve chvíli, kdy byli příslušníky gestapa vyzváni ke krátkému odpočinku během fingavaného převozu z Uherského Hradiště do Vratislavi (Wroclawi). Společný osud obou letců se začal psát již o několik měsíců dříve. Oba byli účastníky největšího útěku válečných zajatců z nacistického zajateckého tábora v průběhu 2. světové války. Jejich ostravský příběh a poslední hodiny před smrtí rozkryl ve své studii historik Mečislav Borák (Sborník Ostrava č. 16).
V zajateckém táboře
Oba letci se poprvé setkali v nacistickém zajateckém táboře Stalag Luft III nedaleko německého města Sagan (dnes polský Żagań) poté, co byla jejich letadla sestřelena německou Luftwaffe. V táboře, ve kterém byli koncentrováni především spojenečtí zajatci ze zemí britského společenství, Francouzi, Norové, Poláci a také dvacítka Čechoslováků, se oba letci zapojili do organizace hromadného útěku zajatců podzemním tunelem, který je dodnes znám jako Velký útěk.
Na počátku dubna 1943 začali zajatci s hloubením tří nezávislých tunelů s názvy Tom, Dick a Harry, vedoucích ven z tábora do nedalekého lesa. Do celé akce se zapojilo více než šest set zajatců, kteří se podíleli buď na samotném kopání, nebo na zajištění dodávek materiálu, civilního oblečení a falešných dokumentů. Vstupy do tunelů byly skryty v barácích, pod nimiž se nacházely podzemní dílny, ve kterých pracovali řemeslníci zajišťující údržbu zařízení pro hloubení, budování osvětlení a větrání tunelu. Poté co byl strážnými objeven v září 1943 tunel Tom, zajatci přestali hloubit také nedaleký tunel Dick a soustředili se na dobudování 111 metrů dlouhého tunelu Harry, který se nacházel v hloubce 9 metrů pod zemí. Hloubení tunelu bylo obtížné. Jedním nejtěžších úkolů zajatců byla likvidace vykopaného písku, kterého se zajatcům přes všechny komplikace podařilo nepozorovaně v prostoru tábora uložit na 130 tun, z toho 40 tun pouhým trousením z kapes.
Velký útěk
Na začátku března 1944 byl tunel Harry dokončen. Datum útěku bylo stanoveno na noc z 24. na 25. března, kdy mělo podle předpokladu uprchnout 220 zajatců vybraných podle míry svého zapojení do příprav útěku. Samotný noční útěk ale zkomplikovaly nečekané události, jakými byl zával části tunelu způsobený zavaděním o výdřevu a také fakt, že ústí tunelu se oproti předpokladům nacházelo tři metry před hranicí lesa. Okolo páté hodiny ráno byl útěk odhalen a v táboře byl vyhlášen poplach, takže se na svobodu podařilo uprchnout pouze 76 zajatcům.
Uprchlíci byli vybaveni civilním oblečením, falešnými dokumenty, jízdenkami, jídlem a kompasy a někteří měli u sebe také falešné průvodní dopisy pro obchodní cestující nebo zahraniční dělníky, které umožňovaly pohyb po území Třetí říše. Reakce nacistického velení, ale byla neočekávaně silná a uprchlíkům nedala mnoho šancí úspěšně uprchnout. Když se Adolf Hitler dozvděl o útěku, požadoval exemplárním potrestání všech dopadených. I přes upozornění, že tím může ohrozit německé zajatce, trval na tom, aby zadržení byli předáni gestapu a zastřeleni, přestože takovýto akt odporoval Ženevským konvencím. Do pátrání po uprchlících bylo zapojeno 70 000 příslušníků bezpečnostních složek, kterým se v následujících dnech povedlo zadržet na různých místech Třetí říše a Protektorátu téměř všechny uprchlíky. Mezi zadrženými byli také letci Gordon A. Kidder a Thomas Kirby Green, kterým se po útěku z tábora podařilo s pomocí falešných dokladů oklamat hlídku na nádraží v Saganu a nasednout do vlaku směrem na Vratislav. Během tří dnů se oba uprchlíci stihli přepravit až do Protektorátu, kde ale byli 28. března ve Zlíně zatčeni, předáni gestapu k výslechu a následně dopraveni do vazby v Uherském Hradišti.
Smrt v Hrabůvce
Poslední hodiny života obou letců se podařilo na základě poválečných výpovědí svědků zrekonstruovat historikovi Mečislavu Borákovi. Kolem 11 hodiny večerní 28. března 1944 byli oba vězni ve vazbě opět navštíveni příslušníky zlínského gestapa. Bylo jim oznámeno, že budou odvezeni zpět do tábora Stalag Luft III. Již před odjezdem ale bylo rozhodnuto, že převoz bude pouze fingovaný a zajatci budou během cesty na některém méně frekventovaném místě zastřeleni. Pro přepravu vězňů byly použity dva automobily, které se po půlnoci vydaly z Uherského Hradiště k Ostravě. Vyslechněme poválečnou výpověď řidiče zlínského gestapa, který se převozu zúčastnil:
„Když jsme přijeli k Moravské Ostravě, mohlo být tak kolem šesté hodiny ranní, ještě bylo šero. Zacharias (příslušník gestapa) mi přikázal, abych zastavil, že si všichni zajdeme na malou stranu. (…) Odebral se se zajatcem k silničnímu příkopu. Nesundal mu pouta, ale dovolil mu, aby vykonal malou potřebu. Totéž prováděl úředník brněnského gestapa s druhým zajatcem. (…) Viděl jsem, jak Zacharias střelil zajatého důstojníka ze služební pistole zezadu do hlavy. V té chvíli vystřelil i onen druhý úředník gestapa na svého zajatce. Také ten spadl do příkopu a ihned zemřel. Potom poradil Zachariasovi, aby mrtvým odňal svěrací řetízky, aby při vyšetřování nebylo možné zjistit, že byli zastřeleni v poutech.“
Zdroj: BORÁK, Mečislav: Svědectví o zastřelení anglického a kanadského letce u Moravské Ostravy v roce 1944. In Ostrava: Příspěvky k dějinám a výstavbě Ostravy a Ostravska. 16. Ostrava 1991.
Poté jeden z příslušníků gestapa nasedl do jednoho z vozů a odjel z místa k Moravské Ostravě do úřadovny ostravského gestapa. Vyčkal příjezdu protektorátní policie a jak jsme si ukázali na začátku našeho příběhu, zajistil převoz těl do krematoria v Moravské Ostravě. Další události zachytila poválečná výpověď topiče ostravského krematoria:
„Asi v 6:30 ráno byly dopraveny do krematoria členy gestapa dvě mrtvoly neznámých mužů. (…) Byl jsem donucen k tomu, abych pomohl obě mrtvoly sejmout z auta a odnést do márnice. Nedostal jsem jejich jména. Obdržel jsem příkaz oba ihned zpopelnit. Ještě předtím podrobili členové gestapa oba mrtvé prohlídce a viděl jsem, že jim vzali doklady a jednomu odňali letecké hodinky. Potom odešli a zapečetili chladírnu. (…) Kolem 13. hodiny přišli do krematoria tři členové gestapa a nařídili mi, abych okamžitě provedl zpopelnění, což jsem učinil. Příštího dne za mnou opět přišel jeden člen gestapa a odnesl obě urny.“
Zdroj: BORÁK, Mečislav: Svědectví o zastřelení anglického a kanadského letce u Moravské Ostravy v roce 1944. In Ostrava: Příspěvky k dějinám a výstavbě Ostravy a Ostravska. 16. Ostrava 1991.
Podobný osud jako letce zastřelené u Hrabůvky potkal také další účastníky Velkého útěku. Ze 76 uprchlých zajatců bylo 73 zatčeno a 50 po výslechu popraveno. Útěk do Británie se tak podařil pouze třem šťastným. Zločin spáchaný na spojeneckých zajatcích se nacistům nepodařilo utajit a již v dubnu 1944 byla do Saganu vyslána švýcarská vyšetřovací komise, jejímž prostřednictvím byla informována britská vláda. Zprávy vyvolaly pobouření veřejnosti. Alespoň částečné spravedlnosti bylo dosaženo ale až po druhé světové válce, kdy byla část zodpovědných příslušníků gestapa, kteří se na zločinu podíleli, dopadena. V soudním následném soudním procesu, který začal v roce 1947, bylo vyneseno 15 rozsudků smrti, jeden doživotní žalář a dva dlouholeté tresty vězení.
Velký útěk zajatců z tábora Stalag Luft III u Saganu nemá svým rozsahem a provedením v dějinách druhé světové války obdoby. Právem se proto po válce stal symbolem všech útěků z nacistických zajateckých táborů a také inspirací pro slavný film Velký útěk (1963) v hlavní roli se Stevem McQueenem. Pietní připomínkou Velkého útěku a jeho účastníků je také pomník zavražděných letců v Ostravě Hrabůvce.
Tomáš Majliš
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!