Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Kohlkádři
Za války museli všichni havíři na všech závodech hromadně přísahat jako vojáci. Tuto přísahu však nikdo nebral vážně a její formuli si upravil: »Na vodě i na suchu, na dole i ve vzduchu, na hlavě i na břuchu«. Celou válku tuto větu jeden druhému posměšně a čistě švejkovsky připomínal. Nikdo jiný rakouskou přísahu tak nezkompromitoval, jako právě horníci. Někdo také přitáhl na závod »Salma« velký obraz císaře pána, jak v kleče modlí se za své národy. Přibili obraz na komín a pod obraz napsali, že byl vydán nákladem ministerstva »torby«.
V noci však nějaký anarchista přimaloval císaři pěkné kapky od nosu a na jeho ustaranou »klouzačku« nakreslil ženské rodidlo. Ráno byl poprask, přišlo vojsko, osazenstvo bylo zadrženo, odvedeno ke komínu a tam mladý důstojník kladl lámanou němčinou havířům otázku kdo a co to je? Jeden tvrdil, že to starý Pastorek dříme v hospodě a na hlavě má švába, druhý se hádal, že je to chroust, třetí zase myslel, že je to jiný brouk, ale pravý stav věci »neuhodl« ani jeden.
Hledali se viníci, kteří ani neznali dosahu celého zločinu, jakého se tehdy dopustili. Podezřelých bylo asi deset, i dozorci věděli, kdo to vlastně udělal, ale neprozradili nikoho. »Raporty se odbývaly na závodech jednou za týden a »Kohlkadr«, který měl sídlo v Michálkovicích, se snažil učinit všechno dle vojenských předpisů, ale toho docílit nešlo, jelikož havíři nikdy nestáli »haptak«, rozhazovali rukama a co nejhorší – mluvili víc, než ten, kdo je vyslýchal. Byli sice obžalovaní, ale u raportu vznášeli žaloby oni na nedostatek potravin, šatstva atd. Když starého Zimného postrašili, že ho pošlou na frontu, důstojníkovi odpověděl: »Strašitě mě frontum jako starum babe vělkim ocasem«. Když ho znovu volali k raportu a tázali se, jak to příjde, že vždy těžil dvacet vozů, nyní že jen deset na směnu, tu vysvětlil: »Nima vykon jako vykon, naša armada šla do Lublina šest tydni a spatkym přileťala za dva dni.« Nadporučík řekl německy k závodnímu, že ten chlap není tak hloupý jak se dělá a že ho třeba zavřít. A také ho zavřeli.
Na každém závodě bylo trvale 8-10 vojáků s příslušnými šaržemi a všude také vyhlédnuta místnost, která sloužila za kriminál a kde horníci byli zavíráni ihned, jak vyjeli z dolu a pouštěni zase do dolu za dozoru vojáků. Tito galejníci byli živení bídnou vojenskou stravou, zůstal li pro ně něco v kuchyni. Na jámě »Ludvík« byl tento kriminál ve sklepním skladišti, dvěře byly železné, okna zamřížovaná a okolo zdi uvnitř bylo vedeno vodní potrubí do koupelen. Jednou, kryž tam bylo zavřeno 6 vozačů za to, že v dole úmyslně přetrhli lano na »svažně«, aby se celé dvě směny nemohlo těžit, toto potrubí prasklo a za necelou hodinu bylo v místnosti 1 m 50 cm vysoko vody. »Zločincům« nezbývalo nic, než vymlátiti okna a společným řevem nechati si otevřít. Věc nebyla jednoduchá, jelikož místnost byla na odlehlém místě, na závodě samém je ohromný hřmot a okno vedlo do lesa. Od toho času se říkalo tomuto kriminálu »kino« až do skončení války.
Později se vojáci s horníky spřátelili a dyž nadešla noc, svorně popíjeli trestanci se svými strážci v nejbližších hospodách, a protože nebylo peněz, vesele se kradlo za bedlivé spoluúčasti stráže a společně se zase všecko propilo na zdraví matičky monarchie. Úředníci a dozorci si nevěděli rady s horníky, žilo se ze dne na den, nikdo si nedělal starosti, co bude za týden, tak jako by měla přijít potopa světa. Bylo třeba zvýšiti výkon, přišla na závod celá kompanie vojska, oznámilo se horníkům, že musejí pracovat deset hodin, nutno ta prý pro naše kamarády v poli.
»Tak je stamocuď pustě« – hřměla odpověď. Horníci postavení do řady, každý desátý prý bude na místě zastřelen pro vzpouru. Provedena nová přísaha, kompanie nabíjí pušky a důstojník se znovu táže, zdali deset hodin budou pracovat. Hromové »nikdy« znělo jednomyslně. Důstojník nařizuje přeřadit ony, kteří byli na desátém místě a komanduje na jejich místa všecky předem označené rebelanty. Kdo však byl desátý, nechce své místo ustoupit a reklamuje zastřelení pro sebe, nemá co jíst, co obléci, rodina pláče a proto lépe zemřít.
Důstojník i kompanie odcházejí s nepořízenou a závodní běží za nimi a ptá se, co má s tou sebrankou dělat.
Nadporučík od 100. pluku si ulevuje: »Ať to všechno již hrom vezme, vždyť celkem ti lidé mají pravdu«. Opaku bylo docíleno, nikdo nechtěl nic dělat, staří horníci resignovaně se odevzdali do »čerta i boha« a mládež si dělala ze všeho komedii a starala se jen, jak někde sehnat do žaludku a kam zaběhnout za holkou, ovšem že jen na venkov, kde vždycky se něco k snědku vyšukalo.
Pajof
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 17.5. 1931, roč. XXXIII, č. 115, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!