Z hornické filosofie 10
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a v sérii 19 textů přibližoval čtenářům nejčastěji veselé historky z života a práce horníků na ostravských šachtách v období přelomu 19. a 20. století.
Koně a koňaři
Zvláštní kapitolou v hornické práci a v dole vůbec jsou důlní koně, potkani, krysy, švábi a dřevolazníci. Mimo koně se tato havěť dostane do hlubin země se senem, slámou, dřevem a různými jinými cestami. Koně jsou nyní vytlačeni technikou (lanové a řetězové dráhy, důlní lokomotivy). Bývaly však na každém dole celé desítky koní a kočí zvaní »koňaři« byli jakousi elitou mezi ostatními vozači. Vyjížděli i sjížděli bez značek, kdy kdo chtěl nebo potřeboval. Vybírali se pro tuto práci zvláště šikovní lidé, jelikož bylo třeba k důlní dopravě obratnosti, aby nezabili koňaři sebe i koně. Koně měli každý trvale jednoho a téhož koňaře, aby se povahy navzájem poznaly.
Tato zvířata byla velmi chytrá a nebyl vzácný zjev, že kůň pracoval v dole plných 20 let i více. Takový starý kozák, když dostal nového kočího, dovedl ho pořádně »pocitýrovat«. Obyčejně se dopravovaly »cugi« po 10 vozech najednou. Nikdy však nesmělo býti oněch vozů více, Hektor, Fryc, Hungar, či jak se koně jmenovali, vypověděli službu a nikdo s ním nesvedl ničeho i kdyby na něj vzal železnou rourku, se kterou stejně se koňař nemohl pro nízkost stropu dobře rozpřáhnout a za druhé, kočí musel stát za koněm a tam přece byly jeho zadní končetiny, které v tom případě byly velmi nebezpečné nejen lidskému tělu, ale i proto, že tyto něžné rány by mohly vybít výdřevu a malér by byl všestranný. Vozy, pospínané dole řetízky, byly vždy sražené a Hektor když »zabral«, počítal, kolikráte to »škubne« a tím jej zatíží. Bylo-li toho víc jak desetkrát, pak byl konec – pasivní zvířecí resistence.
K samé jámě nebo svážně, podle toho kde doprava se děla, se dojíždět nesmělo, okovaný kůň by se na železných plotnách neudržel a mohl by padnout do šachty. Byl proto předpis koně odpřáhnouti kus zpátky. Proti tomu protestovali zase narážeči, kteří museli vždy přitlačovat vozy k »náraži« a tím se jejich práce ztížila. Proto když se dojíždělo k stanovenému místu, rozehnal se »cug« vozů, v trysku se kůň odepjal, uskočil stranou a vozy doběhly až tam , kde je naražeči chtěli míti. Tato manipulace však vyžadovala zručnosti. Vozy nesměly býti rozehnány ani příliš málo, kůň nikdy nepovolil řetízek od »brca« z obavy, aby mu vozy nevjely na nohy a proto bylo zvláštním uměním koně odpoutat od vozu rozepnutím onoho napjatého řetízku. Když se to nepodařilo, kůň ze zvyku uskočil na stranu, vozy jej však popadly a z nedostatku místa buď jej na místě zabilo nebo polámaly nohy. Kočí, neodnesl-li to sám těžkým úrazem, měl disciplinárku, trest a přeložení do horší práce.
Na povrch se koně vytahovali leda na delší svátky, jednou, nejvýše dvakrát do roka. Bylo zajímavé pozorovat tato zvířata, jak po dlouhé době uviděla slunce a denní světlo. Aby dlouhým stáním neztvrdly jim nohy, byla dovolena důlním kočím malá projížďka a tu se vždycky sešli všichni, aby pozorovali své jankovité spolupracovníky. Když pak projížděli koleje montanní dráhy, koně se obrátili a utíkali mezi kolejnicemi, jak tomu byli z dolu stále zvykli a nechtěli se dát svésti mimo koleje. Na Salmě takového koně roztrhal právvě projíždějící vlak a kočí sotva že tak měl čas utéci z jeho odřeného hřbetu. Později však přestali vytahovat koně z dolu vůbec také proto, že po opětném spuštění do dolu trvalo to vždy dlouho, než se koně přizpůsobili dřívějším poměrům. Ve svátky pak byli chudáci v dole sami a dvakrát za 24 hodin se u nich objevil jejich jediný dobrodinec – krmič, zvaný »futermeister«, figurka to na každém závodě zvlášť typická: podivín nebo mrzout, ke svým svěřencům pedantsky přesný i kdyby měl odejít o půlnoci z plesu. V dole byl s koňmi sám a sám, ale kraválu nadělal dosti. S každým se zvláště pohádal, každému zvláště nadával, ba i fuksovi za uši vytahal, když shodil mnoho sena pod nohy.
Byl vždy a všude úhlavní nepřítel švábů, kterých bylo v každé důlní stáji spousty a nepomáhalo ani, že nosil litrovou flašku od čerstvého piva uvnitř pocukrovanou. Ve stáji hrdlo sklenky odzátkoval a než byl hotov se svou prací, sklenka byla plná švábů, přilezlých za líbeznou vůní. Tuto pak zazátkoval, vzal sebou domu, kde obsah spálil, nebo když měl na souseda vztek, pak ji položil před otevřený chlévek sousedovy kozy, odzátkoval a byl si jist, že koza za dva dny jistě »spometa«. Stáje byly také plné potkanů, z větší části daleko od hlavních jam a ve dny kdy se nepracuje, chodili krmiči koní jako duchové sami po dole, ledacos se jim již přihodilo, ledačeho se děsně vylekali, aby pak tvrdili, že v dole existují strašidla.
Pajof
(Z hornické filosofie. Duch času. 24. 5. 1931, roč. XXXIII, č. 121, str. 2)
Přečtěte si také další z fejetonů Z hornické filosofie!