Vzpomínka na první 1. máj 1890

Oslavy Svátku práce před 1. světovou válkou jsou na Ostravsku nejčastěji spojovány s příběhem zásahu státní moci proti takzvané trojické stávce, která v roce 1894 stála život dvanácti lidí nedaleko areálu dolu Trojice. Méně známý příběh se vztahuje vůbec k prvním oslavám Svátku práce, které se uskutečnily v roce 1890 poté, co byl v roce 1889 na připomínku tři roky starých událostí z amerického Chicaga vyhlášen Sociálně demokratickou internacionálou v Paříži 1. květen jako mezinárodní svátek pracujících.

Zatímco v Praze a jiných městech byly první oslavy Svátku práce spojeny s průvody a především lidovými veselicemi, v Ostravě byla situace komplikovanější. Již od roku 1887 bylo dělnické hnutí sjednocováno v moravskoostravském Dělnickém vzdělávacím spolku. Na konci 80. let se tento spolek stal aktivním v zaštiťování přednáškové činnosti sociálně demokratických předáků, organizaci stávek a snahách o zlepšení hmotných a pracovních podmínek dělnictva.

Z iniciativy Dělnického vzdělávacího spolku vzešla také snaha připojit se k vůbec prvním oslavám mezinárodního Svátku práce a zorganizovat slavnost také v Ostravě. Vše se ale zvrhlo již ve stádiu příprav, kdy po zatčení několika organizátorů oslav propukly na Ostravsku kolem v polovině dubna do té doby nevídané dělnické nepokoje, kterých se zúčastnilo více než 30 000 lidí (různé zdroje uvádějí i 50 – 70 000 stávkujících). Při potyčkách s vojskem a četnictvem došlo několikrát ke střelbě, která stála celkem 7 lidských životů (jeden z hromadných hrobů můžete dodnes nalézt na hřbitově ve Vítkovicích). Po nasazení vojska byla stávka po několika dnech na konci dubna rozehnána. Hlavní předáci byli potrestáni ztrátou zaměstnání a závodního bytu, před soud bylo pohnáno 131 dělníků a 33 z nich bylo odsouzeno. Samotné oslavy Svátku práce na 1. května se již v Ostravě v roce 1890 nekonaly. Přesto celá událost měla svůj hmatatelný dopad na život dělníků. V obavách před možnou další eskalací nepokojů vydala těžířstva 30. dubna vyhlášku, která oznamovala následující ústupky:

• Zkrácení pracovní doby z 12 hodin na 10 hodin v dole.
• Úplný 24 hodin trvající nedělní klid.
• Přísné dodržování služebního řádu.
• Revize panských směn a úkolu, což znamenalo zvýšení mzdy o 5-8 %.

Zároveň si úřady v dalších letech pečlivě ohlídaly, aby k podobné události již nemohlo dojít. Proto se v letech 1891-1893 žádné větší oslavy tohoto svátku neuskutečnily. Uvolnění poměrů a možnost si Svátek práce připomenout se ostravským dělníkům naskytla až v roce 1894. Jak tyto oslavy dopadly je známo – trojickou tragédií, které se určitě budeme věnovat někdy příště.

Kněz Jan Bitta – zloděj hornických peněz?

Důvodem, proč ale tento „ostravský příběh“ píši, je snaha o nápravu jedné z nespravedlností, která se vztahuje k samotnému počátku dělnické stávky z poloviny dubna 1890. Je spojena se jménem slezskoostravského kněze Jana Bitty (1828-1904) a jeho rolí na počátku stávky.

Když se zástupci Dělnického vzdělávacího spolku počátkem dubna rozhodli zahájit přípravy oslav 1. máje v Ostravě, jejich první aktivitou byla snaha získat finanční prostředky. Začali proto mezi sebou vybírat peníze určené k zajištění všeho potřebného a také zaplacení velké pobožnosti, která se měla uskutečnit 1. května 1890. Když byl tento příběh v 50. letech 20. století publikován a následně v období socialismu přepisován, byla v duchu proticírkevních nálad vybrána tradovaná verze příběhu, která hovořila o tom, že když se horníci vydali za farářem Bittou domlouvat na faru u kostela sv. Josefa detaily pobožnosti, ten od nich přijal téměř 100 zlatých a přislíbil jim pobožnost připravit. Jakmile horníci odešli, měl pospíchat na ředitelství Wilczkových dolů, kde měl dotyčné udat a peníze si ponechat. Dotyční měli být následně zatčeni, což rozzuřilo ostatní dělníky a vedlo k rozpoutání dělnických bouří. To, že tato verze příběhu je stále běžně přijímána, ukazuje například díl pořadu Historie.cs s názvem Dějiny svátku práce (vyslechnout si ji můžete v čase 6:30).

Naštěstí se nám dochovala výpověď očitého svědka horníka Vantucha, který se vyjednávání s farářem Bittou účastnil. Zachytil jej pro nás koncem 30. let minulého století Josef Filgas ve svém měsíčníku Havířská neděle. Pokud se do vypravování začtete, bonusem vám bude také zachovalý ostravský dialekt, který je tolik odlišný od jazyka jeho dnešních przničů. 🙂

Havířská neděle: 1. máj 1890

„Tuž jake to bylo, z kereho konca by to bylo lepši začat‘! Povim vam to pěkně od a do zet! Tuž sme měli v Ostravě dělnicky vzdělavaci spolek tame na Antonin placu, kaj včile stoji ta banka! Na tuž bylo to v devadesátým roku, kdy sme tame byli na schůzi a přijel jakiši redachtor z Prahy a mluvil, že kajši na konferenci se usnesli slavit‘ prvniho maja! Bylo to pravě v ten čas před výplatu! Jakši koleva 15. dubna. Byl sem tame ja, potem Hojdym Karel a jakiši Tomášek, tře sme tame byli! Na tuž iděm potem zpátky na šachtu — my sme robili na Emě — a špekulirujem, jak ten svátek oslavit‘! Budě třa zrobiť jakiši koncert, muziku, — a jak to dycky byva! A potem na mšu svatu nesmíme zapomenut‘! Mša svata tuž to bylo eli na Prokopa, lebo na Barborku, lebo zase tesaři na Josefa, abo haviře na krmaš!

Tuž přidu na šachtu a včile pravim: Haviře a všeci dělnici v celým světě budu světiť prvniho maja! A tuž my se ho tež oslavíme! Hnedaj sem kajši sehnal dvě knižky, jednu dal Knězkovi, druhu Nakelnemu a pravim: Chlapi vybirajtě po dvuch šestkách od haviřa! Nale to už letělo šachtu od uchu k uchu a haviře už sami nosili šestky. Ja sem enem penize bral a Řehanek zapisoval a už to šlo! Nale pani už coši čuli, bo přiletěl dozorce Urbanek a už enem, na co tež to budě a co s tym buděm robit! Nale my smy dycky na šachtě robili taku loteriju! To se narobiło listkuv a dy se chtěl člověk zbavit‘ hodinek, tuž předaval chlopum listky a jeden ty hodinky vyhral. A tuž my se vymluvali, že vybíráme na hodinky. A un šel spanembohem!

Tuž sme vam vybrali coši na 86 rýnských a 86 krejcaruv, akoratně to tak pasovalo jedno ku druhému. Tuž poněkerym to bylo tež trochu divné s tym svátkem! Či tych svatkuv všelijakých něni dost? Nale řeci, co bysme neměli my haviře svůj svátek. A potom dy viděli, že jeden dava, tuž druhy da val tež! A tuž potem dy už byly penize sebrane na tu mšu svatu, tuž Knězek, Nakelny, ja a Řehanka sme vzali sebu, bo un ministrantoval, a tuž sme se mysleli, že nam to potem zrobi pan farař lačnější! Cestu sme se umiňovali, že něchame služiť tu velku mšu se třema knězama, co koštuje dvanact zlatých! Na starym šištotě zrobime tancovačku.

Přiděm k Bitovi, to byl ten farař, a řeci: Pane faraři, my bysmy vas prosili, dybystě nam na teho prvniho května zrobili mšu svatu! A farař enem se vymluval: „To něpujdě! A nechtě se to radši na odpust! Druhu květnová nědělu je odpusť na Slezske, tuž vam tu mšu majovu odbuděm! A my řeci: Tuž tak ni! Dy prvšiho, tuž prvšiho maja a ni tame kajši na druhy rok! — A farař potem pravi, na co vlasně ma byť ta mša? — Ja řeci: Paně farař, tuž na vysvobozeni horníkův! — No, tuž to je pěkné — přicmrduje farař —, nale jak pravim, nechtě to na pozdější! To už sme věděli, že dostal aviso, aby nam tu mšu něslužil! Na tuž dy tak, tuž tak! My pujděm do Ostravy na faru! — Ten vam tež služiť nebudě!, vyščiřal se Bita. A co by něslužil, dy mu zaplatimy! A iděm!

Nale, ledva dojděm ku faře do Ostravy, břink před nami dveřami a eště smy slyšeli, jak zamykaju! Klepej, neklepej, nědoklepeš se! A nas už hromi brali! Reci, tuž tak se s haviřami jedna! Vitě co chłopi zrobimy? Buděm chodiť s muziku od radnice ež do Radvanic a nazpatek! Ten prvni maj muši byť naš! A budě! A tuž smy zašli do Frankla pod lauby, tame se schazala všeliká chalajstra, karty tame řnuli a my v kutku se radili, co zrobiť jak zrobiť! Nale na šachtě už nebyli spokojeni, bo nas dluho nebylo a dozorci a štajgři vykladali, že ťi, co vybírali na tu mšu, budu pozavíraní.

Tuž  jednáme tame o tej muzice, eště tame tež byl jakýsi Uncajtlich, taky tež muzikant, s nami a ten pravi: A dy je to na prvního maja, tuž hraju zadarmo. Borak nevěděl, že nam pani zahraju inač, než sme se to vorštelovali. Tu přiletí jeden chlop, přiletí druhy a všeci, že obrštajger Liptovsky enem choďi všudě a vykládá, že buděm pozavíraní. Pravím, chlopi, včile je s nami zle! Pravím, dy nas budu sbírat‘, tuž poviztě, že nas havíře vybrali ku temu sami, že my smy su mlaďi a že mame na tu mšu vybírat‘, že uni už nam po dvuch šestkách daju!

U nas na Emě sme mjeli správného závodního, jakiši Halama, to se eště v ten čas robilo na všeckich šachtach po dvanact hodin, enem u nas na Emě smy robili ošum! Furt se s tym Halamu ten ředitel Štiber žral! Nale, Halama pravi, že un je panem na šachtě a žáden mu něma co do teho mluvit! Tuž to byl správný chlop! Tuž eště furt nebylo nic!

Ja idu odpoledňa na šichtu a tu mi chlopi vykladaju, že Rehanka zavřeli. Přišel policajt a sebral ho, — nale všecko by bylo dobre, dyby ten Rehanek něřek, že un nam sam pomahal vybirať! Un se s nami nedomluvil! Nale to šlo ani tym radiem! Chlopi psali na vůzky: „Prvni maj je naš! Ať žije prvni maj. Havíře na prvni maj! My chceme prvni maj!“ To vitě, jak to človjek čítal na tych vůzkách, tuž enem s každým hrálo! Co vůzek vyjel na vrch, popsaný ze všeckych stran a žáden nevěděl, kdo to piše! Všeci haviře v kapsach krejdy a enem po vůzkách psali. Něch pani vja, že chcemy světit‘ prvního maja!

Furt nebylo nic! Sfaral sem pod šachtu, ale chlopi všeci pod šachtu a ta jak bunci dy do nich pichně. Enem to bzučelo! Nale, potem přeci eště ich nahnali do roboty. Nale to vitě, ta robota už za moc nestala! To ni! Ja sem naražal pod šachtu a naraz koleva šeste hodiny přidě pro mjě Zuček štajger a řeci, všecko položit‘, všeckeho nechať a hnedaj na vrch. Ja sem už věděl, že budě zle! Vyfarali smy na vrch, pravi sedni se henaj pod „mašinu“ a už sem byl ani kriminálník.

Všecko mi odebral, lampu, ani sem s tym chodit nikaj němusil. A už chodili jeden za druhým koleva mjě a enem vykladali: „Řehanka zavřeli.“ — Přišel druhy: „Řehanek je zavřeny!“ Ja sem se myslel, tuž to se mnu budě horši, bo ja mam ty peníze doma! Za chvilu přidě Halama, ten naš zavodni, a začina vyslychať! Kery tež to enem muh začnuť, poviz mi Vantuchu? Ja na to, na tuž všeci haviře pysky otvírali, že ja, Knězek, Nakelny, že smy su mlaďi a že mamy vybirať!

Nale, keryši mušel prvši začat‘, naraz se všecky pysky neotevřely, neviděl si kereho co to prvši začnul?

Ja se vymluval: Kdoši to začal, nale tuž či tame človjek všeckich haviřuv zna? Choďa do našiho cechhausu aji z Michalky, tuž či ich všeckich može človjek znaf! Jeden to podpálil a potem už to hořelo! Na tuž šak smy nerobili nic špatného! Dy se dycky vybira na mšu svatu!

„Za bránu možetě vybiraf, nale ni na šachtě.“ „Na dy inši razy se tež, pane zavodni, na šachtě vybira.“ Un pravi: „Nale tuž, dy to ředitel nechce dovolit‘! A potem na co tež potřebujete jaky svátek, či němatě Prokopa?“

„Nale, tuž mame, nale my chcemy mjef svůj svátek, svojeho prvniho maja!“

Mjeli tame taki břinkač, tuž břinkli na ředitela, nale něšel a něšel, ež potem přišel pro mjě policajt! To už sem věděl, že je zle. Chlopi, jak viděli, že mjě policajt bere, tuž hnedaj šly na dul po šachtu popsané vuzky:

„Vantucha zavřeli, Vantucha zavřeli!“ A to tam pod tu šachtu šlo do jedneho ku druhému!

Policajt se mnu idě a ja myslel, že budu zavřeny v pastušce! To byla taka šatlava, tame jak se idě ku zamku! Potkáme ředitela a hnedaj na mjě! „Penize, kere stě vybrali, odevzdat‘!“ Ja se branil, to přeci něsu moje, haviře potem řeknu, žech ich ukrad! Tuž idu s tym policajtem domu i dal sem mu ty penize. Nale zatym na šachtě chlopi už se stahovali pod šachtu, už to všecko enem vřelo. O osmé už žáden nerobil, o devate ich museli vytáhnut navrch. Ja sem se pěkně zůstal doma a řeci, tuž rano podlevá ředitela se mjělo nam řeknuť, co s penězami zrobja!

Haviře vyfarali a hura na pastušku! Mysleli, že sem je zavřeny! Vybulili dveři a našli tame enem jakehoši barabu, co po žebraňu chodil, tuž ho puštili!

Rano při cechovánu, chlopi čekali skoro, kdo řekně, co se stalo s penizami! Furt nic, už posledni byli zacechovaňi a obrštajger zaklapne knížku a v tym už začali chlopi vřeštět‘: „Co s našimi penizami!“ „Nerobíme, dokeď se nam penize něvraťa!“

Už žáden něfaral a enem vjo na ředitelství. Tuž tame to bylo vesele! Nale, ředitel ni a ni ustupiť! Tuž chlapi vjo! Zastavili Trojicu a potem všeci drauf na Hranečník. Synci uvazali červeně šatky na kyjaki a už se zpivalo a mašírovalo od šachty ku šachtě. „Zastavit‘ robotu! Nerobíme! Prvni maj je naš! Hnedaj na tym fleku zůstaly stať všecky závody! Kaj byla brana zavřena, tuž se vyvalila, haviře se hnali přes Ostravu do Vítkovic ani buřka! Všecko zastavili, ani noha se nepohnula.

Na Hranečníku byla schuza a haviře už jeden přes druhého křičeli, co chcu všecko meť. Tři zlaté na šichtu pro haviře, dva zlaté vozač a jeden zlaty ohrabovačky. Všeci měli jakési požadavky.

Druha schuza byla na Elizabet šachtě, to byla taka veterka v lese, tame nas četnici rozehnali! Hnedaj byla druha schúza v dubině, za Radvanicama, a postavili sme resoluci. Větši vyplaty a meňě hodin robit‘! Potem nas pozvali na ředitelství, že přijede hejtman z Těšína a ten nas rozsudí, jak se patři.

A rozsudil! Kaj kery havíř přišel, bo všeci byli zvědavi, jak to dopadne při tym hejtmanovi, jak un enem na ty pany cupně. Hejtman přijede, pěkně mluvi s haviřami, praví: „Vraťte im penize.“ Naraz mašina zapiska a tu už maširuju vojáci. Bajonet auf, a potem začala muzika hrat. Hejtman hnedaj přestal s nami se untrhaltovať, šel ku vojákům a řeci šturm! Na mu dušu, ten nas rozsudil! Vojáci nas honili po polach tajak kraliky! A hnedaj na to v noci ve dno, četnici, vojáci, vodili havířův skutych ani zlodějův! Od matek brali syny, od žen muže, sbírali a odvažali kajši do kriminálu.

V ten čas poněkeři dostali ež po 13 měšicuv! V haviřach ten enem vřelo! Nale hubu žáden něinoh otevřít, bo četnikuv za tebu deset! Tak se nas v tedaj pani bali! A tak smy oslavili teho prvniho maja eště tyděn před prvním majem! Stavka dluho netrvala a eště před majem sme se vrátili do roboty. Maja sme už neslavili, nale vuzky  furt vychazali na vrch a na nich napisane: „Něch žije prvni maj!“ Furt vychazali na světlo něme vykřiky haviřuv!

Závěrem

Vzpomínky horníka Vantucha, který se účastnil příprav 1. máje 1890 ukazují, že farář Bitta horníky neokradl. Nebyl ani zdaleka příznivcem hornických snah a spíše pragmaticky vyhodnotil situaci, kdy nechtěl vystupovat proti představitelům politické a ekonomické moci. Z podrobnějšího popisu událostí, které zaznamenal z dělnického úhlu pohledu v roce 1903 tehdejší sociálně demokratický redaktor a pozdější poslanec a starosta Moravské Ostravy Jan Prokeš, vyplývá, že Jan Bitta během dubnových událostí horníky popudil především tím, že přibližně týden po návštěvě horníků s žádostí o květnovou pobožnost ve svém nedělním kázání otevřeně vystoupil proti svěcení 1. máje. Měl věřícím říci, že pouze církvi svaté přísluší právo ustanovovat zasvěcené svátky. Jako odplatu za tato slova horníci 15. dubna v noci vytloukli na faře okna. Na druhou stranu to byl ale právě Jan Bitta, který se ve stejné době výrazně angažoval ve zlepšování života lidí ve Slezské Ostravě. Krom fondu na podporu chudých dětí tak například ve stejném roce dokončoval ze svých vlastních prostředků stavbu tzv. klášterku – první mateřské školy ve Slezské Ostravě a zároveň dívčí pokračovací školy ručních prací.

Snad tedy tento text splní svůj účel a zbaví jméno faráře Jana Bitty dlouholeté křivdy.

Tomáš Majliš

Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z plánovaných prohlídek!