Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
V soudní síni
Horničtí funkcionáři se těší u svých starých členů důvěře, pokud ovšem nejsou otrávení politickou a hospodářskou modernisací. Poslouchají v každém směru pokynů mnohdy tak, že z toho pak nesou následky. V roce 1925 začala se tvořit v revíru nová organisace a v řadách horníků, pořádaly se schůze a agitační přednášky, aby se získali přivrženci. Horníci socialistického názoru nechtěli si to nechat líbit, a proto na schůze chodili ve snaze čelit dalšímu tříštění sil. Jedna taková schůze konala se v Radvanicích.
Sál byl naplněn účastníky všech politických směrů. Hned při zahájení dožadovala se oposice volby předsednictva z řad přítomných, což energicky svolavatel odmítl. Nastal křik, řev, a nakonec sborový zpěv. Jedni zpívali »Pryč s tyrany« a druzí zase »Hej Slované«. Schůze byla zmařena a přítomný státní zástupce na žádost svolavatelů podal na 12 oposičníků žalobu pro paragraf o rušení veřejného shromáždění. Obžalovaní byli ovšem jen oni, kteří zpívali »Pryč s tyrany«. Za krátký čas došlo k líčení u okresního soudu ve Slezské Ostravě, kde největší vina byla přikládána Josefovi, jako původci. Byl také první vyslýchán. Líčení se ubíralo obvyklým tempem, až přišel na řadu jistý H., muž 180 cm vysoký a přes metrák vážící.
Předseda se táže: »Byl jste na oné schůzi?« – H.: »Byl« – Předs.: »A proč jste tam šel?« – H.: »No, šli tam všici, tak jo tam šol též.« – Předs.: »Zpíval jste?« – H.: »Zpíval.« – Předs.: »A proč jste zpíval?« – H.: »No, zpívali všici, tak jo zpivol též.« – Předs.: »No, ale vy jste prý zvlášť hodně křičel.« – H.: »Jo zpivol první glos.« – Předseda se usmál a říká: »Víte, že se to nesmí a že budete za to zavřen?« – H. se obrátí rychle na přítomného funkcionáře – který byl obžalován jako hlavní viník – a ohrazuje se slovy: »No hle, Josef« – chtěje ho tím pobídnouti, aby okamžitě zakřikl soud, aby mu nebylo ubližováno jako organisovanému člověku. Nic platno, byl volán další obžalovaný Z. Předseda připomíná, že když se přizná hned, že bude to pro něho lepší. A tu se Z. táže předsedy s dobráckou tváří: »A ti ostatní se už přiznali?«
Nový úsměv se objevil na vážných tvářích soudců, další výslech byl za tohoto stavu ovšem zbytečný a proto vynesen rozsudek, podle kterého byl odsouzen každý na čtyři dny do vězení bezpodmínečně a Josef pak na šest dnů. Všem bylo strašně divné, že Josef si nechal tak ublížit, aniž by protestoval, když jinak dovedl nejen sebe, ale také i druhých výborně hájit. Na ulici se pak vše vysvětlilo, korporativně se vztek zapil a ihned smluven plán, jak a kdy zase korporativně nastoupit trest. Přečin, o který šlo, byl politickým, a proto s vězni bylo podle toho nakládáno.
Prohlídka žádná, vždyť to prý ani nestojí za to. Ujednáno, že strava bude jim dodávána zvlášť a kolik za ní zaplatí. Pak byli rozděleni do dvou cel, kde po čtyři dny a noci měli uvažovat o tom, co shromažďovací zákon dovoluje a co ne. Horníkům se to celkem líbilo, až na ty slamníky a přikrývky, které člověka »žraly«, jako kdyby ležel na rýžovém kartáči a byl přikryt stružkem na brambory. Konečně se všichni do Radvanic vrátili živí a zdraví, značně odpočinutí, a hned se dotazovali, zdali někde se podobná schůze nekoná, že by si znovu chutně zazpívali.
Onen blahobyt v nynějším kriminále, o kterém vykládali, nemohl pochopit starý Řezáč. – On byl totiž zavřen za Rakouska, a to se měl hrozně zle. Ale také se až do smrti mstil tomu, kdo byl původcem jeho odsouzení. Stalo se to takto: Jistí manželé v kolonii měli na bytě strávníka, svobodného mládence, který však měl opačnou směnu, než jeho domácí. Okno odpoledne bylo do světnice otevřeno a Řezáč šel se podívat na zahrádku, odkud bylo dobře vidět do bytu oněch manželů. Věděl, že muž je na směně a že tam může býti jenom žena s oním strávníkem. Nahlédl do světnice a viděl prý tam na vlastní oči jakési »tête a tête«. Vykřičel to a žena pochopitelně žalovala. Řezáče volali před soud, kde trval na svém, že viděl a že tam kdesi cosi bylo. Soud řekl: »I kdyby to bylo pravda, tak to nesmíte mluvit« a Řezáče odsoudili na tři dny do basy. Řezáč si řádně trest odpykal i soudní útraty zaplatil, ale později, když se opil, a bylo to velmi často, pak se vždy postavil před dveře oněch manželů a na celou hubu a přede všemi řval: »Pravda to je, ale nesmí se to mluvit!« Bylo z toho mnoho nepříjemností, ba dokonce i rvačky, při kterých se vždy utvořily dva tábory, jedni hájili jinak klidné a pokojné manžele a druzí zase to, že, co je pravda, přece jenom by mělo býti dovoleno říci.
Na konec, aby byl pokoj, dostali manželé výměnu bytu do druhé vzdálenější kolonie. Při jejich stěhování si Řezáč znovu popis a doprovodil je notný kus cesty stále volaje: »Pravda to je, ale nesmí se to mluvit.« Dostal sice několik notných políčků, ale byl v tom ohledu takový nezmar, že zašel až k jejich novému bytu a tam již za tepla poinformoval všechny, co a jak bylo, při čemž důtklivě napomínal všechny, aby se nedívali do jejich oken, a když, pak že se za pravdu dostává tři dny kriminálu. Ona manželka však zanedlouho zemřela a mluvilo se, že prý jí Řezáč »vypil krev«.
Pajof
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 6.9. 1931, roč. XXXIII, č. 207, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!