Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a v sérii 19 textů přibližoval čtenářům nejčastěji veselé historky z života a práce horníků na ostravských šachtách v období přelomu 19. a 20. století.
V hospodě
Mezi nejlepší konsumenty lihu a alkoholu patří bezesporně horníci. Tím ovšem není řečeno, že by byli notoričtí pijáci všichni, jsou výjimky zrovna tak, jak najdete mezi nimi úplné abstinenty. Většina si však ráda »lízne«. Jeden pro radost, druhý pro zlost, ten ze zvyku a onen pro to, že ho prý svedli. Nejraději rozředěný líh, nikoli snad pro to, že by šampaňské víno horníkům nechutnalo, leč nezbývá prostě na nic jiného, a tož »podle vody se břeh sype«. Žaludek je sice na podřadné věci zvyklý, maje stěny jako ponorka oblepené kamenným prachem, ale přes to, čas od času nutno udělat »rainigung« 60% nápojem. Když žena poslala někoho na půdu bytu pro slámu, »stavil se po cestě« v hospodě. Natáhl to do půlnoci, žena zatím obstarala vše sama, aby při návratu mohla vyjmenovat všecky jedno- i dvoukopytníky, maso- i býložravce. Peněz nezbývá a proto se často hledá někdo, kdo poplatí.
Najde se dobrodinec, který pozve hned pět kamarádů, že jako poplatí. Mrknutím se dohodne s hostinským, aby nalil čisté vody. Vypije jeden, zvedne oči a rázem pozná švindl, ale myslí si, že se napálil on, ať se napálí také druhý, neřekne nic, naopak pochválí. A tak pijou všichni až při posledním se navzájem jeden druhému vysmějí, jsou si však »kvit« ale při té legraci je již příčina, aby se začlo pít doopravdy a pořádně se »zatla sekyra«. Pak ovšem nutno hledat krejcárky na zaplacení dluhu, aby žena nevěděla. To je však těžko a nezbývá, než se uchýlit k podvodu. Peníze dostávají havíři ve výplatních sáčcích, výplaty nejsou stejných obnosů a ženy vše ďábelsky kontrolují, nepřijmou peněz bez sáčku, na kterém je všechno řádně napsáno a vypočítáno dle pravdy. Co teď? Nutno najít funkcionáře, který má přístup do kanceláře, tam »šlohne« několik čistých sáčků, opatří datumovým razítkem, obnosy se přizpůsobí a přepíšou na čistý sáček tak, aby něco zbylo, doma je klid a žena myslí, že má pořádného muže.
Při dnešních velmi nízkých výdělcích nedá se však ošulit ani o těch 20 Kč. »Zamraženou« hospodu nutno míjet, někdy přijde exekuce a je malér. Velmi rád se pak sežene nějaký vedlejší výdělek, nebo zpropitné. Na jámu Ludvík byla přesazena z generálního ředitelství v Brně slečna k telefonu. Neuměla jediného slova česky. Nábytek posílali na jámu Hedvika vlakem a mistr byl požádán, aby poslal po směně dva lidi na výpomoc složiti a znovu naložiti ten nábytek za určité zpropitné. Nejlépe se pro to hodil Klepač od lanové dráhy ještě s jedním. Klepač projevil ochotu, ale ihned se tázal, co potom, když zpropitné bude malé? Slečna neumí česky a on zase neumí německy. Mistr poradil, aby řekl: »Bitte, das ist wenig«, ale Klepač namítl, že to zapomene. Mistr proto napsal zřetelně celou větu velkými písmeny na dveře telefonní budky, která stála uprostřed manipulačního místa lanové dráhy.
Ten den se vytěžilo 700 vozů a Klepač okolo této budky přešel 700krát a tolikrát také onu větu přečetl. Po směně však vyhledal mistra a zoufale sděloval, že si to přece nezapamatoval, dveře od telefonní budky s sebou nemůže vzít a proto žádá, aby mu celou větu napsal na lístek. Mistr vyhověl. Klepač zkontroloval kapsy u vesty, která nebyla děravá, uschoval tam lístek a šlo se. Nábytek byl pozorně přeložen na blatonové vozy, převezen do připraveného bytu, kde zase složen, ustaven a nyní nadešla chvíle očekávané odměny. Slečna sáhla do ruční kabelky a podělila každého po 5 Kč. To s Klepačem trhlo, vylovil z kapsy lístek a beze slova podal jej překvapené slečně. Ta si lístek přečetla, usmála se a přidala každému po 10 Kč. Klepač řekl »fčil to je gut« a odešli. Cestou pak poučil svého kolegu: »Vidíš hrume glupi, kdybych nimoiol té kartki, tak my slizli po 5 Kč. Joch ti pravil, jistota je jistota.«
Zastavili se pak v hospodě, kde bylo několik kamarádů, a to se ví, Klepač se hned pochválil, jak na telefonistku vyzrál. Rozpředla se veselá zábava, ve které nebylo s Klepačem k vydržení jak se dělal chytrým. Byla proto nadhozena otázka, koho a jak má žena ráda. Klepač v zápalu sebechvály tvrdil, že větší láska nemůže ani existovati, jakou má jeho žena k němu. Padla sázka a ihned se měli o pravdivosti tvrzení přesvědčiti dva svědkové. Zašli do kolonie. Klepač s jedním svědkem zůstali za blízkým rohem a druhý zabouchal na dveře. Za hodnou chvíli se dveře otevřely a svědek žalostně spustil: »Klepačová nelekejte se, ale váš muž měl nějaké peníze, zašel po směně do Hranečníku a tam ve rvačce byl zabit.« Klepačova klidně odpověděla: »Já jsem vždycky říkala, že ta potvora jiným způsobem se světa nesejde.« Zapráskla dveřmi a spokojeně šla dále spát. Klepač měl po slávě, ale dodnes to své ženě nemůže odpustit.
Pajof.
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 10.5. 1931, roč. XXXIII, č. 109, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další z fejetonů Z hornické filosofie nebo navštivte některou z ktuálních komentovaných prohlídek!