Trojice 1891 – největší důlní neštěstí v historii ostravské části OKR

Trojice 1891 – největší důlní neštěstí v historii ostravské části OKR

Důlní neštěstí byla a jsou neodmyslitelnou součástí hornické práce a historie. Na přelomu 80. a 90. let 19. století se v Ostravsko-karvinském revíru odehrálo několik velkých důlních neštěstí, z nichž každé si vyžádalo několik desítek obětí. Jedním z důvodů byla těžba ve stále větších hloubkách, která vyžadovala nové technologické postupy a strojní zařízení. Rostl také počet horníků, kteří v dolech pracovali. Spolu s tím se ale stejným tempem nezlepšovala bezpečnost práce a růst kvalifikace důlního personálu. Výčet několika velkých neštěstí z tohoto období mluví za vše. Jáma Emma (Polská Ostrava) – 1884 – 20 obětí, Bettina (Doubrava) – 1885 – 58 obětí, Trojice (Polská Ostrava) – 1891 – 61 obětí, Jan a Karel (Karviná) – 1894 – 235 obětí, Hohenegger (Karviná) – 1895 – 52 horníků. Karvinské neštěstí z roku 1894, které je dodnes zároveň vůbec největším neštěstím důlním neštěstím v celé historii OKR, dostala v posledních letech do povědomí široké veřejnosti Karin Lednická díky svému románu Šikmý kostel. Téměř neznámá je ale historie největšího důlního neštěstí ostravské části revíru, které se odehrálo 3. ledna 1891 na dole Trojice v tehdejší Polské Ostravě. Pod zemí tam tehdy zahynulo 61 horníků.

Důl Trojice

Důl Trojice byl založen v roce 1844 hrabětem Wilczkem původně jako mělký důl u císařské silnice z Ostravy do Těšína. Po roce 1870 byl důl přestavěn na hlubinný. Na začátku 80. let byla v místě původní jámové budovy vystavěna nová zděná těžná věž, do které byla v roce 1889 vložena pyramidální nýtovaná těžní věž a instalován nový parní stroj. Důl dosahoval v této době přibližně 230 metrů.

Důl Trojice se zděnou těžní věží v 90. letech 19. století

Nešťastný výbuch

V sobotu 3. ledna 1891 sfáralo na Trojici na ranní směnu přibližně 150 horníků. Pracovalo se také na sedmém a tehdy nejspodnějším patře ve sloji Mohutný v hloubce asi 230 metrů. Podle pozdějšího popisu přeživších, kteří pracovali ve vyšším patře u jámy, se po 10. hodině dopolední zdvihl velký průvan doprovázený nezvykle silným hučením a hřmotem. Vzápětí se ozval mohutný výbuch, který vše zahalil do oblaku kouře a jisker. Po výbuchu upadli na chvíli do bezvědomí. Když se probudili, zažehli znovu své benzínové lampy a uviděli, jak je v překopu z náraží, kde se nacházeli, směrem k sloji Mohutný, kde došlo v předku k explozi, vše zničeno. Výdřeva byla povalená, důlní vozíky zohýbány a převráceny a poničena byla také výztuž v samotné jámě, takže nebylo možné spustit klec k náraží a pomoci evakuovat přítomné horníky. Někteří horníci se proto ve snaze uniknout udušení rozhodli šplhat vzhůru po žebřících. Tyto žebříky, každý v délce přibližně 5 metrů, byly od sebe odděleny dřevěnými mezipatry. V panice, která šplhající zachvátila, a snad také vlivem nedostatku vzduchu, část horníků z těchto žebříků spadla a byla později nalezena na dřevěných mezipatrech.

Na povrchu se výbuch pod zemí projevil jen malým obláčkem kouře, který se objevil nad ohlubní jámy, a který se brzy zase rozplynul. Byl ale zpozorován strojníkem, který ihned informoval přítomného inženýra Čížka. Ten pak předal informaci telefonicky(!) na ředitelství Wilczkových dolů. Ředitel dolů Sieber se telefonicky spojil se závodním lékařem Kehlem a lékařem z Moravské Ostravy a spolu s několika úředníky se spěšně vydal k Trojici organizovat záchranné práce.

První přeživší se na povrch dostali kolem půl jedenácté a vzápětí na důl sfárali záchranné skupiny horníků s cílem vyvézt na povrch zraněné z podzemí. Mezitím se další dramatické události odehrávaly ve vyšších patrech dolu. Nebezpečí otravy plyny a nemožnost dostat se rychle z dolu na povrch vedla některé horníky ke snaze utéct chodbami do jiných důlních polí. Jistý Balcar, důlní dozorce, tak vedl skupinu horníků k jámě Michálka. Největší skupina zachráněných horníků se pak vydala pod vedením důlního dozorce Michaela Botura k jámě Jan-Maria na Hranečníku. Část této skupiny se ale během cesty obrátila a 18 z těchto horníků pak v dole zahynulo udušením.

Bilance

Na sedmé patro k epicentru výbuchu se první skupiny zachránců dostaly až v podvečerních hodinách, kde se naskytl tragický výjev:

Podzemní chodby byly posety mrtvolami. Vazby dřevěné a zdivo v jámě jest rozmeteno na všechny strany, koleje železné zohýbány a pokřiveny. Ubožáci blíže jámy se nalézající jsou jen udušeni, avšak čím blíže místa neštěstí, tím více jsou mrtvoly zohaveny. V neděli do 11. hod. ráno vytaženo bylo 60 mrtvol. Ležely na jámě Trojici v prostranné místnosti kolem zdi na slámě, a na sta lidi plnilo dvůr a místnost tuto. Menší část jest jich jen udušených, kdežto ostatní mají obličej a ruce šatem nepokryté, spálené na uhel. Příbuzní poznali je jen dle obleku. Většina jich měla ruce v loktech ohnuté, pěstě sevřené a k prsům přitlačené. Nářek žen a dětí byl srdcervoucí. Tu poznává žena s pěti dětmi muže živitele, tam otec a matka syna, onde sestra bratry, takže scény, jež výjevům těmto následují, nedají se popsati. Mnoho-li jest ubožáků mrtvých, nedá se dosud určiti. Jak řečeno, bylo jich přes půl druhého sta na směně, ale ti, kteří životem vyvázli, nešli se na jámu hlásiť, nýbrž pádili k svým rodinám.

Přítel dělníků. 11.1.1891.
Cechovna dolu Trojice v pondělí 5. ledna 1891, Přítel dělníků, 11. 1. 1891

Vyšetřování příčin neštěstí

O neštěstí byl ihned c. k. horní úřad v Olomouci a c. k. hejtmanství ve Fryštátu, jejichž zástupci dorazili do Ostravy ještě v sobotu v povečer. V neděli do Ostravy přijel z Opavy také zemský prezident rytíř Jäger, z Olomouce vrchní horní rada Mayer a se svým synem přijel z Vídně také hrabě Wilczek. Při prohlídce poničeného dolu a zaznamenání výpovědí horníků, kteří na místě pozdějšího výbuchu pracovali během předcházející noční směny, se nedošlo k jednoznačnému závěru o příčině výbuchu.

Jako nejpravděpodobnější příčina byla určena spojitost s předcházejícími svátky, kdy se v této části dolu nepracovalo a mohlo tak dojít k nahromadění plynů a uhelného prachu. Proti tomuto závěru stály ale některé výpovědi horníků z noční směny, kteří potvrzovali, že v noci před výbuchem bylo “větrování velmi silné”, a že se v této části dolu na směně ráno nestřílelo. Po výbuchu se navíc v této části dolu již větší množství plynů až do skončení vyšetřování nevyskytovalo. Pravá příčina výbuchu tak zůstala spolehlivě nedořešena.

Konečná bilance zemřelých byla 60 horníků a 1 poddůlní, po nichž zůstalo 28 vdov a 56 sirotků. Číslo zemřelých, ale není pravděpodobně úplně, protože jsou v něm započítány pouze přímé oběti. Naopak zde nejsou započítáni ti, kteří byli se zraněním vyvezeni na povrch a zemřeli až později, jak napovídá například výpověď jednoho z redaktorů novin, že “…bylo nalezeno 21 částečně otrávených horníků. Těmto nešťastníkům byla první pomoc poskytnuta. Byli vyvezeni na horu a odneseni do nemocnice. Byli takřka všickni přivedeni k životu, ale do chvíle, co tyto řádky píšeme, to je v neděli ráno v 11 hodin jich 6 zemřelo.”

Pohřeb

Těla obětí byla po vyvezení na povrch uložena v cechovně jámy Trojice, kde je chodili identifikovat jejich příbuzní. Těla zde byla omyta a připravena k pohřbu, který se uskutečnil v pondělí 5. ledna odpoledne. Každé tělo bylo uloženo do černé rakve opatřené jménem oběti. Ve tři hodiny se rozezněly z jámy Trojice závodní zvonky, které měly mrtvé vypravit “na poslední šichtu”. kolem jámy se sešlo několik tisíc lidí, kteří chtěli doprovodit smuteční průvod na hřbitov. Do areálu dolu bylo přistaveno několik desítek vozů, na které byly vždy po dvou uložené rakve s ostatky horníků. Na nádvoří dolu Trojice se vozy s rakvemi postupně seřadily a sformovalo se čelo smutečního průvodu s polskoostravskými duchovími, dvěma kříži a smutečními obrazy ukřižovaného krista. Za nimi se připravila spojená hornická kapela vyhrávající smuteční pochody. U brány dolu se tento průvod rozdělil do dvou proudů – menší z nich se vydal i s několika vozy vpravo na Zámostí a dále na evangelický hřbitov v Moravské Ostravě. Větší průvod pak vlevo směrem ke katolickému hřbitovu u kostela sv. Josefa. Od průvodu se oddělily také vozy s 18 rakvemi horníků, kteří pocházeli z okolních obcí a měli tak být pohřbeni na hřbitovech ve Svinově, Bludovicích či Heřmanicích.

Hromadný hrob důlního neštěstí na dole Trojice z roku 1891

Dobový tisk odhadoval účast na pohřbu na 15 000 osob, které zaplnily celý prostor polskoostravského hřbitova. Řeč nad dvojicí hrobových jam, které byly pro uložení rakví připraveny, pronesl polskoostravský kněz Jan Bitta, který část své promluvy směřoval také k přítomnému hraběti Wilczkovi, když z česky vedeného projevu přešel do němčiny a žádal jej:

Vaše Excellence, milostivý pane hrabě! Jménem těchto zemřelých, jménem pozůstalých vdov a sirotků, dovoluji si Vaší Excellenci vzdát nejsrdečnější díky za přítomnost Vaší, a za laskavost, že Vaše hrabécí milost ráčila tyto nešťastné dělníky ku hrobu doprovoditi. Vaše Excellence! Patřte na tyto chudé sirotky, kteří svého otce ztratili, popatřte na nebohé vdovy, své ruce spínající a buďte jim nyní otcem a podporou! Bůh Vám budiž za to odplatitelem!

Z projevu J. Bitty nad hrobem horníků, 5. 1. 1891.

Jan Wilczek poukázal poškozeným rodinám po tragédii 1000 zlatých. Stejnou částku daroval také baron Rothschild a 500 zlatých věnoval hrabě Larisch-Mönnich. Tyto peníze byly rozděleny a 10. ledna každá vdova a rodiče obětí obdrželi vyplaceno 49 zlatých. Kromě vdovského a sirotčího zaopatření bratrskou pokladnou přislíbil hrabě Wilczek vyplácet pozůstalým ještě roční příspěvek na výchovu dětí. To však neměnilo nic na svízelné situaci, do které se rodiny zemřelých dostaly, a které vycházely třeba jen ze ztráty nároku na závodní byt v hornické kolonii.

Vyznamenání

Lednová tragédie zaplnila stránky hornického tisku ještě jednou na jaře 1892, kdy byl vyznamenán důlní dozorce Michael Botur, který se stal symbolem záchrany skupiny horníků během lednové tragédie. Po výbuchu vyvedl skupinu horníků chodbami až na Hranečník k jámě dolu Jan Maria. Císař František Josef rozhodl o udělení Stříbrného záslužného kříže s korunou za zásluhy. Slavnost se uskutečnila 19. března 1892 na jámě Emma Lucie, kam se vydal průvod horníků z jámy Trojice. Slavnosti se zúčastnil zemský hejtman, vrchní horní rada a také hrabě Wilczek. Pro vyznamenaného a přední osobnosti byla následně připravena slavnostní banket v hotelu Zubr v Moravské Ostravě. Osazenstvo Wilczkových dolů pak bylo hoštěno na útratu hraběte Wilczka v jednom z polskoostravských hostinců pivem, chlebem a uzenkami.

Stříbrný záslužný kříž s korunou

Důlní neštěstí na Trojici z ledna 1891 bylo jen jednou z velkých tragédií, které postihly doly Ostravsko-karvinského revíru na přelomu 80. a 90. let 19. století ve spojitosti s proměnou dolování a pronikání do větších a větších hloubek. Jak jsem zmiňoval na začátku článku, jen o tři roky později v červnu 1894 došlo k největšímu důlnímu neštěstí v OKR – výbuchu dolech Larisch-Mönnichů v Karviné, které přineslo 235 obětí. Tyto události byly silným impulsem k nastartování alespoň částečných změn v hornické práci. Na konci století byl tak v porovnání s tímto obdobím zvýšen dohled horních úřadů nad provozem dolů a bezpečností práce a začaly být zaváděny také první sebezáchranné přístroje.

Tomáš Majliš

Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další “ostravské příběhy” nebo navštivte některou z plánovaných prohlídek!