Smrt v Odře
V neděli 19. března 1922 se po poledni v Mariánských Horách zastavil čas. Ulicí Přemyslovců se ubíral k městskému hřbitovu smuteční průvod, v jehož čele jely tři bohatě vyzdobené pohřební vozy tažené koňmi. Na vozech byly rakve s těly Evžena (8), Zdenky (9), Bohumily (11) a Arnošty (13) Kozielových, kteří se utopili před čtrnácti dny na hošťálkovickém přívoze v řece Odře. Na poslední cestu je vyprovázely davy lidí, kteří přišli nejen z Mariánských Hor, ale také v Moravské Ostravy, Vítkovic či Přívozu.
Rodina Kozielů
Rodina Kozielů byla v Mariánských Horách všeobecně známa. Otec dětí Albert Koziel (*1877) se narodil v Přívoze a vyučil se zde řezníkem. V roce 1900 si zařídil vlastní řeznickou živnost na tehdejší Zwierzinově ulici nedaleko městských jatek. Ve stejném roce se oženil s Marií Peikertovou (*1878) z Moravské Ostravy. Svou živnost zde provozoval až do září 1903, kdy se vydal hledat štěstí do Příbora, kde se stal nájemcem hostince, který pak provozoval necelé čtyři roky. V roce 1906 se zde narodil nejsarší syn Vilém. Již na podzim roku 1907 se ale rodina přestěhovala zpět na Ostravsko, kde Albert Koziel zakoupil zavedený hostinec Karla Sýkory na tehdejší mariánskohorské návsi nedaleko Dolní kolonie Jámy Ignát, jejíž obyvatelé byli častými návštěvníky tohoto podniku. Dnes je budova bývalého hostince demolována, ale až do počátku 70. let bychom ji mohli najít v těsném sousedství kapličky Zvěstování Panny Marie. K hostinci Albert Koziel s manželkou přistavěli řeznickou dílnu.
Doba, kdy do Mariánských Hor každým rokem přicházelo několik stovek nových obyvatel, takovému podnikání přála. V roce 1910 proto Albert Koziel mohl zřídit druhou řeznickou prodejnu v Mariánských Horách a také prodejnu v Přívoze. V tomto období se rodině Kozielových narodily další děti. V roce 1908 dcera Arnošta, v roce 1910 dcera Bohumila, v roce 1912 dcera Zdenka a o rok později nejmladší syn Evžen. Nejen jména jeho dětí, ale také aktivity Alberta Koziela ukazují, že v době, kdy se jeho podniku dařilo, podporoval české národnostní snahy na Ostravsku. V pochvalném článku, který v roce 1912 informoval o předání peněz, které vybral na zabijačce ve prospěch české Matice školské, se tak můžeme dočíst, že „pan hostinský Koziel jest jeden z těch nejobětavějších členů, kteří vždy a všude naší Matice pamětliví jsou a zasluhuje všestranné podpory a nejsrdečnějších díků.“
Období rodinné prosperity zasáhl počátek 1. světové války, kdy musel Albert Koziel narukovat do armády. Po celé období války byla hostinská koncese převedena na jeho manželku Marii. Když se manžel vrátil z války, požádala v roce 1920 manželka o převedení hostinské koncese zpět na manžela. Bylo to v době, kdy mezi oběma manželi došlo k rozkolu, který vedl na jaře 1921 k rozvodu. Další osud rodiny lze alespoň částečně rozluštit podle dochovaných archivních pramenů. Marie Kozielová se od bývalého manžela odstěhovala do domu 218 a spolu s ní, jak dokládají záznamy ze školních katalogových listů, také dvě nejmladší děti Evžen a Zdenka. Starší děti zůstaly bydlet s otcem. Je jistě zajímavé, že podle záznamu sčítání lidu z roku 1921 v domácnosti Alberta Koziela zůstala po odchodu Marie bydlet její matka. Děti, které žily u obou rodičů, se ale nadále stýkaly. Jedno z takových setkání ale skončilo tragédií na hošťálkovickém přívozu přes řeku Odru.
Hošťálkovický přívoz
Přestože se Hošťálkovice a Mariánské Hory nacházely před 1. světovou válkou na území dvou různých států Rakouska-Uherska a Pruska, již na přelomu 19. a 20. století bylo možné při cestě mezi oběma obcemi využít přívoz. Jeho provoz byl zastaven v roce 1917 z důvodu válečných událostí a mimo provoz zůstal i po konci války. To způsobovalo velké obtíže dělníkům, kteří docházeli z Hošťálkovic do Vítkovických železáren či ostravských dolů a denně si tak museli nadcházet více než 2 hodiny chůze. Po připojení Hlučínska k československému státu v únoru 1920 došlo k podání žádosti o obnovení provozu hošťálkovického přívozu, která byla úřady kladně vyřízena. Zatímco před válkou byl přívoz majetkem barona Rothschilda, po obnovení jeho provozu na jaře 1920 se stala majitelem obec Hošťálkovice. Novým převozníkem se stal Jan Šlosárek, člověk nevalné pověsti (na jaře 1920 se například zapletl do pytlácké aféry, která v červnu téhož roku vyvrcholila vraždou četníka v Hošťálkovicích), který v té době obýval u řeky bývalý převoznický domek nazývaný mezi lidmi „Fischerbude“.
V době, kdy bylo v Odře málo vody, byl přechod přes řeku zajištěn několika svázanými čluny, přes které byla položená dřevěná lávka. Pokud se hladina zvedla, lávka byla odstraněna a převoz lidí zajišťoval převozník s jedním člunem, který byl jištěn lanem nataženým mezi oběma břehy. Jan Šlosárek vykonával převoznickou službu necelé dva roky. Na konci roku 1921 ale obec Šlosárka k jeho nevoli převoznictví zbavila a na začátku ledna 1922 najala do služby domkaře a zároveň člena obecního zastupitelstva Antonína Šlofera, který se na rozdíl od minulého převozníka těšil mezi obyvateli Hošťálkovic dobré pověsti.
Nový převozník Antonín Šlofer neměl s převoznictvím větší zkušenosti. Když 9. ledna nastoupil do převoznické služby, u hošťálkovického přívozu se nacházel jeden člun, jehož obsluhu si ale neměl kdy pořádně vyzkoušet. Hned začátkem roku totiž udeřily silné mrazy. Řeka Odra zamrzla ledem tlustým 60-80 cm a lidé ji tak mohli až do 22. února přecházet pěšky. Když na konci února začaly ledy praskat, Odra se ucpala nahromaděnými ledovými krami, které ale brzy odpluly a od konce února již bylo možné převážet na člunu. Nový převozník Šlofer se ale musel potýkat s neustálými útoky a naschvály ze strany bývalého převozníka Šlosárka, který se nechtěl smířit se ztrátou svého místa.
Události 5. března
Šlosárkovy útoky vyvrcholily v neděli 5. března. Šlofer toho dne převážel po rozvodněné Odře již od brzkých ranních hodin dělníky, kteří chodili do Mariánských Hor a Vítkovic za prací. Foukal tehdy silný studený vítr a během dopoledne se střídaly sněhové a dešťové přeháňky. Kolem poledne se ale počasí uklidnilo a vysvitlo slunce. Podle pamětníků to byl první den, kdy bylo ve vzduchu cítit přicházející jaro, které mělo vystřídat obzvláště tuhou zimu toho roku.
Poté, co Šlofer převezl po poledni dělníky, kteří šli na odpolední směnu, rozhodl se zajít domů převléknout a vrátit se tak, aby stihl příchod dělníků z ranní směny. Po dobu své nepřítomnosti svěřil hlídání přívozu svému patnáctiletému synovi Mikulášovi. Chvíle, kdy se převozník vzdálil, ale využil bývalý převozník Šlosárek, který vše pozoroval z bývalého převoznického domku. Již dříve pod smyšleným příběhem odprodal hošťálkovický člun převozníkovi ze Lhotky. Potřeboval se ale tohoto člunu zmocnit. Překvapil převozníkova syna a i přes jeho snahu člun ubránit, jej odřezal z jistícího lana a odplul s ním ke Lhotce. Když se Antonín Šlofer vrátil zpět k přívozu, Šlosárek již byl pryč.
V ten den shodou okolností nedaleko proti proudu řeky rybařil horník Svoboda z Přívozu. Aniž by cokoliv tušil o situaci na hošťálkovickém přívoze, stal se spoluaktérem celé pozdějších tragických události. Po řece Opavě totiž k místu, kde u soutoku s Odrou pod Hladovým vrchem chytal ryby, po poledni připlula malá pramička, která se pravděpodobně utrhla někde výše po proudu. Svoboda loďku zachytil a rozhodl se ji dovézt k hošťálkovickému přívozu, kde ji chtěl zanechat do doby, než si jej pravý majitel přijde vyzvednout. Když rybář Svoboda dorazil k přívozu potkal zde již skupinu rozčilených dělníků, kteří se vraceli z ranní směny, a kteří se nemohli kvůli zcizenému člunu dostat přes řeku domů. Když uviděli Svobodu s pramičkou, začali na převozníka naléhat, ať místo ukradeného člunu použije pro převážení ji. Šlofer zpočátku odmítal, ale nakonec naléhání podlehl a dělníky několikrát převezl. Pro převoz lidí ale byla tato loďka malá a rybář Svoboda proto Šloferovi navrhl, ať zkusí zajít proti proudu do Nové Vsi, kde byl další přívoz, a kde si mohl vypůjčit větší člun vhodný pro přepravu lidí.
Cesta do Nové Vsi se zdála jako dobrý nápad. Šlofer ale nechtěl nechávat u pramičky jen svého syna, který by těžko odolával nátlaku dalších dělníků, kteří po směně přicházeli k přívozu od Mariánských Hor. Požádal proto o pomoc svého známého Emanuela Tomečka z Hošťálkovic, který zrovna náhodou procházel kolem. Požádal jej, ať dohlédne, že se na loďce nebude převážet, a že za dvě hodiny bude zpět. Poté odešel k Nové Vsi a Tomeček zůstal hlídat u přívoz. Tomeček ale po chvíli podlehl nabídkám čekajících dělníků a rozhodl se si přivydělat než se Šlofer vrátí. Začal sám na lodičce převážet všechny zájemce, kterých na obou březích řeky stále přibývalo. Nebyli to jen dělníci, ale také lidé, kteří vyrazili na odpolední vycházku. K tragické chvíli chybělo již jen několik okamžiků.
Jarní vycházka
Slunečné počasí vylákalo odpoledne na nedělní vycházku mnoho mariánskohorských obyvatel. V doprovodu kuchařky vyrazily na vycházku také Evžen (8), Zdenka (9), Bohumila (11) a Arnošta (13) Kozielovi – děti místního majitele hostince, řezníka a uzenáře Alberta Koziela. Od otcova hostince se vydaly k jámě Ignát a dále k oblíbenému výletišti mariánskohorských obyvatel – břehům tehdy ještě meandrující řeky Odry, kde chtěly najít první sněženky. Bohužel se jim to na mariánskohorském břehu Odry nepovedlo. Když ale došly k hošťálkovickému přívozu, dozvěděly se od lidí, kteří čekali na převezení, že na hošťálkovickém břehu si sněženky určitě natrhají. Děti zde taky potkaly kamarádku Tarabulovou, která chodila se staršími děvčaty do měšťanky, a která se k nim přidala.
Když přišla na děti řada, Tomeček nechal do lodičky nastoupit všech pět dětí i s kuchařkou. Další události zachytil hošťálkovický kronikář.
Thometschek se ale se svým výdělkem přepočítal. Asi tři metry od břehu hošťálkovického stoupla tato asi 100 kg těžká kuchařka na jeden bok čluna, chceje vyskočit už na břeh. Člun se náhle nahnul a všecke osoby ocitly se ve vodě. Teď začal taněc. Kuchařka musela být mrtvicí raněna, neboť plavala po virchu vody aš k převozu do Lhotky u Hlučína, kde byla rybařoma, kteří v tento čas chytali ryby uš mrtva vytažena. Thometschek se držel lana, kterým byl člun upevněn a vylezl hned, kdežto slečna Tarabulová z Mariánských Hor, která znala plavat, se vyretovala asi 120 metruv pod převozem hošťálkovickým. Smutně to dopadlo s těmi čtyřmi dětmi! Tito se držely dvě a dvě a byly dost dluho na virchu vody. Nešlo jim ale pomoct až konečně se pod vodou ztratily.
AMO, Kronika obce Hošťálkovice 1920-1933, ič. 18.
Těla dětí se kvůli vysoké hladině Odry nedařilo dlouho nalézt. Nejprve ve středu 15. března nalezli tělo nejmladšího Evžena a nejstarší Arnošty. O další tři dny později v sobotu 18. března pak nalezli těla dalších dvou dívek Zdenky a Bohumily.
Pohřeb
Pohřeb všech dětí proběhl v neděli 19. března odpoledne. Střípky z jeho průběhu zůstaly zachyceny ve kronikách škol, které zemřelé děti navštěvovaly. V kronice dívčí obecné školy se tak můžeme dočíst:
V neděli dne 19. března odpoledne konal se u nás neobvyklý pohřeb. Pochovávali jsme čtyři dítky rodiny Kozielovy, které v neděli 5. března vyšly si na sněženky k Odře. (…) Všechny byly z nejhodnějších v škole i mimo školu. Pochovány byly do společného hrobu na zdejším hřbitově. K pohřbu dostavily se nesčetné zástupy lidstva domácího i z celého okolí. Mrtvoly byly vezeny na třech ověnčených vozech pohřebních. Pohřbu zúčastnily se dítky všech tříd a všech českých škol obecných i měšťanských.
Školní kronika dívčí obecné školy v Mariánckých Horách
V další kronice chlapecké obecné školy se můžeme dočíst, že „žáci naší školy zapěli svému spolužákovi u hrobu na rozloučenou pohřební píseň.“
Závěrem
Po smrti dětí zůstal rodině jen nejstarší syn Vilém (nar. 1906), který v době smrti sourozenců vypomáhal jako učeň v otcově řeznické živnosti. Albert Koziel po pohřbu zažaloval obec Hošťálkovice, které přívoz patřil, údajně o více než 48 000 korun. Později ale byly tyto peníze vymáhány po převozníku Šloferovi, který nezajistil bezpečnost přívozu a po Tomčíkovi, který byl v loďce během neštěstí. Podle jedné kroniky oba byli nejprve souzeni opavským zemským soudem, který ale věc předal krajskému soudu v Ostravě. Ten měl zasedat na podzim 1922. O výsledku soudu se již tato kronika nezmiňuje. Druhá hošťálkovická kronika, jejíž zápis vznikal s větším časovým odstupem, uvádí, že za neštěstí byli Šlofer i Tomeček odsouzeni k podmíněným trestům. Dodává ale, že oba byli potrestáni také „vysokou náhradou pozůstalým, která oba finančně velmi zatížila.“
Zdrcený Albert Koziel začal byzy po neštěstí rozprodávat svůj mariánskohorský majetek. Kupce se mu podařilo najít v roce 1923, kdy odprodal hostinec i řeznickou živnost manželům Složilovým z Kroměříže. V roce 1925 pak odešel do Žiliny. Osud bývalé manželky Alberta Koziela byl podobný. Na Ostravsku sice zůstala pravděpodobně déle než její manžel, ale na přelomu 20. a 30. let se odstěhovala také na Slovensko do Zvoleně. Spolu s ní zde žil pravděpodobně také nejstarší syn Vilém, který zde pracoval jako vedoucí kožedělného družstva. Tím skončila ostravská historie rodiny Kozielovy, po které do dnešní doby zůstal již jen zarůstající hrob ve staré části mariánskohorského hřbitova.
Připomínku této události chystá také spolek Pestré vrstvy. Místo, kde se původní hošťálkovický přívoz nacházel, se totiž i po regulaci řeky dochovalo jako jedno z mála míst na řece na stejném místě. Termín instalace tabulky naleznete již brzy na webu Pestrých vrstev.
Zdroje:
- Za pomoc s vyhledáváním materiálů v Archivu města Ostravy moc díky Tomáši Karkoszkovi.
- Velká část původních zdrojů je vložena jako odkazy přímo do těla textu (matriky, sčítací operáty)
- Doporučuji si přečíst zápisky ze dvou hošťálkovických kronik. Každá z nich se příběhu věnuje. Kronika 1 a Kronika 2
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!
Chcete dostávat informace o nových článcích a komentovaných prohlídkách na svůj email?
Podaří se vám vyřešit některé nezodpovězené otázky?
Každý příběh má některá zákoutí, která se nedaří hned snadno rozkrýt. I příběh rodiny Kozielů mě zavedl k několika otázkám, které jsem nedořešil. Věřím ale, že u některých z nicj je to jen otázka času stráveného u digitalizovaných archiválií. 🙂 Pokud máte chuť, můžete se do řešení pustit sami.
Problém č. 1: Rodiče dětí se úředně rozvedli na jaře 1921. Již v únoru 1921 sčítání lidu ale nezachytilo v domácnosti A. Koziela jeho manželku a ani dvě nejmladší děti. Kde byli? Když v září 1921 děti nastoupily zpět do školy, obě starší měly uvedeno bydliště u otce (hostinec čp. 44). Dvě mladší děti ale bydlely u matky a uvedly jako bydliště dům čp. 218, kde ale během sčítání ještě nebydleli. Otázka zní. Kam odešla Marie Kozielová od manžela s dětmi? K rodičům ne – její matka zůstala bydlet u manžela a otec již byl po smrti.