Politická agitace – Z hornické filosofie

Z hornické filosofie 3

V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem “Z hornické filosofie”. Autor se podepisoval pod pseudonymem “Pajof” a v sérii 19 textů přibližoval čtenářům nejčastěji veselé historky z života a práce horníků na ostravských šachtách v období přelomu 19. a 20. století.

Politická agitace

Při nynějším rozvrstvení dělnictva na několik politických stran mají staří horníci také o tom svůj názor, který projevují čistě svým způsobem mezi sebou, ale jinak mlčí a nechávají se vést. Mládež se nechává získávati ke své vlastní škodě líbivými hesly a břinkem slov. Při jakémkoli boji nebo kladení požadavků filosofují mezi sebou někdy šťastně, někdy nešťastně. Na jaře 1930, když byl položen požadavek o změně kolektivní smlouvy, tu jako obyčejně vyrukovali i komunisté se svými zvláštními požadavky. Nevíme, kdo byl  autorem takového »chtění«, ale jisto jest, že si udělal z horníků blázny, anebo věci vůbec nerozuměl. Aby se neřeklo, komunisté »skvělé« požadavky nechávali odhlasovávati na hornických schůzích, které za tím účelem byly jimi svolávány. Věc nebyla tak snadná.

Na jedné takové schůzi v Karvinné mezi jinými požadavky se četl také tento: »Veškeré směny, prozahálené stávkou, buďtež všem dělníkům uhrazeny závodem v plné mzdě«. Tu povstane jeden starý horník a povídá: »Tyn požadavek je fain, až ho přesaditě, potym bydymy 40 roků stavkovať a zberymy pynzij«, posadil se, ostatní se dali do smíchu a bylo po politickém bengálu. Jakou vážnost ony požadavky mezi horníky měly, svědčí také jiný případ, který se udál na jiné hornické schůzi. Před hlasováním o těchto se přihlásil o slovo havíř a povídá:

»Vy jste jak onen cikán, který, když umíral, svolal ke svému brlohu celou rodinu a takto k ní promluvil: »Ty, ženo, poslouchala jsi, po celý život jsi mne opatrovala a proto ti odkazuji 10.000 Kč. Daniel byl poslešný, odkazuji mu 5 tisíc Kč. Esmeralda poslouchala, dostane též tolik, ale Griško byl všivák, proto mu neodkazuji ničeho«. Griško se ale zeptal, kde ty peníze jsou? Starý cikán se rozkřikl, co odumírající hrdlo stačilo: »Kdo má, nechť dá, já jsem poručenství zrobil a nyní umírám!« Komunisté to dělají také tak, požadavky napíšou, nám je přečtou a pak? Kdo má, nechť dá!«

Po takové polemice obyčejně řečník odešel jako klepnutý čokl.

Při jedné komunistické valné hromadě (mohli bychom jmenovat místo i osoby), nemohli se shodnout na volbě jednatele. Někdo ze vzteku vstal a navrhl osobu, která neumí číst ani psát. Když předseda tento návrh odmítl s poukazem na onen nedostatek, tu se navrhovaný rozhorleně proti tomu ohradil slovy: »Je sice pravda, že neumím číst ani psát, ale zato mám dobrou paměť a tak zápisy nemusím psát a vždy vám řeknu, co a jak bylo«. Přes toto prohlášení zvolen nebyl a na závodě je z toho dodnes psina.

Návštěva schůzí pro staré havíře je jako návštěva kostela pro klerikály. Politisující pátery však hrozně nenávidí. Tak do jedné čistě hornické obce svolali si klerikálové schůzi, na které měl vystoupiti známý rvavý páter. Agitace  byla ohromná, provedená v místě i širokém okolí, a proto přišli i havíři – oposice. Sál byl natřískán různými cizími babkami a klerikály – situace pro oposici předem ztracená. Horníci na chodbě dali hlavy dohromady, vybrali jednoho s nejsilnějším hlasem, ten strčil hlavu a zařval: »Hoří!« Za pět minut byl sál prázdný, všechno uteklo v panice okny a dveřmi, několik lidí bylo pošlapáno, četníci delikt vyšetřovali, ale dodnes se neví, kdo ten »bohulibý« skutek spáchal.

Svolali proto schůzi druhou, učinili přípravy pro každý případ, rozestavili stráže, sál zase plný, předsednictvo s »milým« řečníkem na jevišti, na stole bílý ubrus a sklenice vody. Předseda zatleskáním zjednal klid, zahájil schůzi a udělil slovo zavítavšímu »milému« hostu. Za posvátného ticha řečník počal ponurým hlasem mluviti, ale najednou – co to? Hrrr a opona se zřítila s rachotem dolů. Řečník za oponou, v sále řev, vzájemné pohlavkování, oponu znovu zvednout nejde, ztratila se klika od zdvihadla, páter přichází do sálu, nemůže však mluviti pro hluk, a co nejhoršího – najednou tma – v chodbě na rozváděcí desce někdo vytáhl pojistky od elektrického světla. Bylo po schůzi zase, babky naříkaly nejvíce na to, že prý jakási bezbožná ruka přišla do styku s růžovou tváří pana pátera.

A znovu se hledali vinníci. Všeobecně se mluvilo, že nikdo jiný to nemohl býti, než havíři, sebranka prý čertu zaprodaná, která nevěří v nic, než v kilo »buřta«. Na vlastní uši prý slyšely, jak jeden z těch ancikristů, jda kolem sochy svatého Jana, místo pokřižování, zvolal: »Nazdar, svatý Jane!« Podobné nepřístojnosti by se prý měly trestat od 20 do 50 roků kriminálu a pak provaz. A to nejen ti staří, mládež je ještě horší, v kostele se jenom chichtá, drcá do sebe a kluci jsou tak nemravní, že dokonce poštipují holky. Darmo mluvit, uvidíte, že bude nová vojna – spojená s chřipkou a kolerou.

Pajof.

(Z hornické filosofie. Duch času. 29.3. 1931, roč. XXXIII, č. 75, str. 2)

Přečtěte si také další z fejetonů Z hornické filosofie!