Pan naddůlní – Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Pan naddůlní
Školní vzdělání pro důlní dozorce se v minulých dobách nežádalo. Jsou ještě dnes dozorci, kteří se jimi stali za viržinky, pití atd. Stačilo, když někdo měl hezkou sestru, která sloužila u pana závodního nebo ředitele. Dnes ovšem jsou jiné požadavky.
Znal jsem naddůlního, který neměl žádného školního vzdělání, těžko se podepisoval, stačilo, že byl Němec a tak zabedněný, že ani po 25letém zdejším působení nenaučil se česky. Havíři měli často z něho nehoráznou veselost. U zápisu každé jméno zkroutil, pro hornické předměty měl své zvláštní termíny. Velmi si potrpěl na parádu, když horníci vyrukovali v krojích, jeho »sébl« (šavle) se vždy svítila, až zrak přecházel. Státním převratem se však dostavila pohroma. Neuměl česky velet. Naposled vyrukoval v prosinci 1919 na oslavu příjezdu presidenta ze zahraničí do republiky. Krojovaní havíři se včas sešli a v chumáči čekali na povel k seřazení a k odchodu. Civilisté stáli stranou a čekali rovněž na povely, což přivádělo velitele do rozpaků. Na konec rozčíleně zavelel tuřím hlasem: »Hafiši, in die Ostrava, sa mnou!« obrátil se a pochodoval sám a horníci se smíchem se již v běhu seřadili za ním. V Ostravě převzal velení někdo jiný a tím bylo nedorozumění zažehnáno. Později ale musel vyrukovat ještě jednou, když zemřel důlní Valošek. Úředníci a dozorci učinili mezi sebou sbírku, za kterou byl zakoupen krásný věnec. Krojovaný velitel měl věnec s příslušnou kondolencí odevzdati vdově. Radil se, jak to provésti, a tu mu řekli, aby jednoduše podal vdově ruku, řekl: »Přijměte naši soustrast« a věnec odevzdal. To však byla pro něho problematická věta, kterou si napsal tužkou na manžetě. Měl však málo rukou, jednou bylo nutno držet »sébl«, aby neupadl, ve druhé držel věnec a na vytažení manžety, zapadlé do rukávu parádní bluzy, již nezbývalo.
Shromáždění truchlící pozůstalí ztichli, aby bylo slyšet, co velitel pronese, ale ten několik trapných okamžiků mlčel a najednou vykřikl: »Femte si můj sustrušinu«. V rohu smuteční místnosti bylo slyšet smích a velitel vyletěl zapálená jako rak ven a tiše svým kolegům sděloval: »Sakra, já sem to pšece sapoměl«. Jinak byl tento muž velmi pobožný, nosení nebes okolo kostela o Božím těle bylo jeho nejčastější funkcí a za žádnou cenu by neustoupil nikomu, i kdyby se měl na místě poprat.
Jednou v noci byl vítr, který lámal stromy, přetrhal elektrické vedení a poškodil střechy. Ráno se mluvilo, že se někdo v lese oběsil, čehož ihned chtěl onen Němec využít. Svolal horníky dohromady a tázal se jednoho, o kterém věděl, že je bezvěrec: »Josef, tys byl v tom spolku besvěrca, tak mně šenknij, proč byl čera tak ochromskej fitr?« Josef povídá, že by se to dalo vysvětlit, ale že by to dlouho trvalo a že není času. Němec namítl: »Ne, pamatuj si, že jak se někdo opěsi, všdycki je ochromskej fitr a jde direkt od sám Pan Buh«. Josef se nedal: »Kdyby to byla pravda, jaký vítr by musel být, když Němci oběsili na italské frontě 30 českých legionářů?« Němec se podívá na hodinky a povídá: »Nonno, hafiši, pojďme, již je čas moc« a odešli k hloubení nové jámy. Josef byl přidělen tentokrát tam, kde nejvíce lila voda, a kolegové mu připomínali: »Vidíš, fčil za to tvoje mudrování musíš trpět jako Bakunin na Špilberku«.
Jinak tento člověk rád užíval horníků k obsluze své domácnosti, k různým správkám, rytí zahrádky, obdělávání pole atd. Jeden horník k vůli lepšímu »oku« na závodě daroval mu odrostlejší kůzle. Koza utěšeně rostla, zakrátko se jí něco stalo, takže dnem i nocí pronikavě mečela, vrtěla ocasem, a když konečně zahájila i hladovku, byla svolána rodinná porada, koza vyvedena na dvůr, ohlédnuta ze všech stran a konečně zjištěno, že je přepadena oním božským citem, který se zove »láska«. Naddůlní se mezi horníky dověděl, že k tomu účelu je chován na druhém konci vesnice »samec« a že kozu nutno vzít na provaz, zavésti tam a položit 10 Kč. Bylo nyní nutno najít člověka, který by onu proceduru vykonal.
Dobrovolník se nepřihlásil žádný s ohledem na ostudu, kterou by si tím bezesporně tržil, a na »úšklebky«, které jistě by v zápětí nastaly. Proto byl prostě nakomandován jeden starý mládenec, který jinak byl velmi úslužný, ale v práci se náramně ulejval. Tomu onen »špacír« s kozou šel na nervy, kozu bylo třeba vésti přes celou vesnici ve dne a ta potvora ustavičně mečela, jako by úmyslně chtěla svolat všechny obyvatele. Rozkaz však byl rozkaz. Vzal kozu i 10 Kč a zaměřil k nejbližší hospodě u lesa. Tam ji zavedl do dvora, nekřesťansky provazem zmláti, po provedené perzekuci uvázal u vrat a šel spokojeně do hospody, kde 10 Kč propil. K večeru kozu přivedl zpět s ujištěním, že všechno je »fertik« a v pořádku. Naddůlní kozu pohladil po hřbeě, ta se bolestí prohnula, ale to bylo k všeobecné spokojenosti přičítáno onomu milování. Koza však nežrala, nepila a za tři dny zdechla. Po této katastrofěse věc horlivě vyšetřovala, po stažení kůže byly na mase samé pruhy, jako u zebry, u »samce« se zjistilo, že tam nikdo s kozou v ten den nebyl a proto starý mládenec musel vystřídat v práci bezvěrce Josefa, protože tam nejvíce voda tekla.
Pajof
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 11.10. 1931, roč. XXXIII, č. 237, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!