Ostravská tragédie rodu Zwierzinů

Ostravská tragédie rodu Zwierzinů

Hotel U Zubra na dnešní Pivovarské ulici byl místem, kam v 90. letech s oblibou chodili posedět báňští úředníci. V hotelové zahradě hrávala některá z místních hornických kapel a konaly se zde také nejrůznější hornické oslavy a bankety určené vyššímu báňskému personálu. Ve čtvrtek 31. května 1894 v tomto hotelu poobědval také ředitel Zwierzinova těžířstva Eduard Zwierzina. Z kanceláře ředitelství na hlavním náměstí to neměl do hotelu daleko a při svých pobytech v Ostravě zde býval častým hostem. Po obědě se vydal vycházkou směrem k Polské Ostravě. Nikoho z těch, které cestou minul, nenapadlo, že je to naposled, co jej vidí živého.

Eduard Zwierzina

Eduard Zwierzina se narodil v roce 1830 jako čtvrté ze sedmi dětí důlního podnikatele Josefa Zwierziny. Když otec v roce 1858 zemřel, stal se spolu se sourozenci spoluvlastníkem veškerého otcova majetku. Ředitelem polskoostravských dolů se tehdy stal jeho starší bratr Hermann, který žil trvale v Moravské Ostravě, a který se zde stal na počátku 60. let prvním voleným starostou města. Eduard mezitím vystudoval práva a začal se věnovat advokacii. Když Hermann v roce 1873 předčasně zemřel, převzal Eduard po bratrovi vedení dolů a spolu se sourozenci založil v roce 1878 společnost Zwierzinovo těžířstvo, jejímž se stal ředitelem. Přestože žil trvale ve Vídni, byl ve stejném roce zvolen poslancem Moravského zemského sněmu v obvodu Moravská Ostrava, Místek a Brušperk. V Ostravě v té době ale žila trvale jeho starší sestra a spolumajitelka dolů Rosa s manželem Josefem Kregczy, který byl čtyři desetiletí finančním ředitelem těžířstva a žil zde také další podílník těžířstva, syn Hermanna Zwierziny – Eduard Zwierzina ml. (*1860).

Eduard Zwierzina (1830-1894) na fotografii z 60. či 70. letech 19. století.

Smrt v lese

Přestože žil Eduard Zwierzina trvale ve Vídni, do Ostravy v 80. a na počátku 90. let pravidelně dojížděl řešit záležitosti spojené s provozem dolů. Na svých návštěvách, z nichž některé trvaly i několik týdnů, nejčastěji přebýval v domě ředitelství Zwierzinova těžířstva na dnešním Masarykově náměstí v místech, kde se dnes nachází obchodní dům Laso. Stejně tak tomu bylo na konci května 1894, když do Ostravy přijel i se svou manželkou Olgou. Podle pozdějších výpovědí jej v té době trápily neupřesněné rodinné problémy a trpěl nespavostí, kvůli níž užíval silné medikamenty. Když se ve čtvrtek 31. května vydal z kanceláře na oběd a delší dobu se nevracel, nepřišlo to nikomu zvláštní, protože často spojil oběd s odpolední vycházkou. Když se ale nevrátil ani k večeři, začala mít jeho manželka obavy. Oslovila několik rodinných přátel, kteří se manžela vydali do ulic Ostravy hledat – ten večer bohužel neúspěšně.

Dům bývalého ředitelství Zwierzinova těžířstva na náměstí v Mor. Ostravě v místě dnešního Lasa. zdroj: Ostrava-střípky minulosti

V pátek ráno již o nevysvětlitelném zmizení ředitele vědělo celé město. Manželka telegrafovala na všemožná místa, zda manžel někam náhle neodjel. Vše ale bylo marné. Odpoledne byla proto vytvořena skupina horníků Zwierzinova těžířstva, kteří se vydali hledat svého chlebodárce do okolí města a k nim se přidali také mnozí další lidé. Hledalo se všude, ale ředitele se nalézt stále nedařilo. Až kolem páté hodiny odpoledne se městem rozkřikla zpráva, že Eduard Zwierzina byl nalezen zastřelený v Heřmanickém lese, který se rozkládal na velké ploše mezi dnešním Zvěřinským údolím, Hladnovem, Heřmanicemi a Michálkovicemi. Ihned se našli lidé, kteří s jistotou věděli, že ředitel byl zavražděn. Druzí pak tvrdili, že se muselo jednat o sebevraždu.

Heřmanický les na mapě z 30. let 19. století. zdroj: https://ags.cuzk.cz/archiv/

Krátké vyšetřování na místě brzy potvrdilo, že se beze vší pochybnosti jednalo o sebevraždu. Mrtvý měl prostřelenou hlavu a vedle něj ležela pistole. Na místě byly nalezeny nedopalky tří doutníků a snad také dvě prázdné lahvičky, o kterých se později v tisku spekulovalo, že mohly obsahovat jed, který před zastřelením Zwierzina vypil.

Sebevrah

Již od konce 18. století neznamenala sebevražda jistotu odepření pohřbu na hřbitově tak, jako tomu bylo v dřívějších dobách. Při posuzování práva zemřelého na církevní pohřeb hrála roli příčetnost či nepříčetnost sebevraha při jeho konání. Pokud byl podle lékařského vyšetření čin proveden v nepříčetnosti, mohl kněz povolit církevní pohřeb. Stejně tak tomu bylo u Eduarda Zwierziny, v jehož záznamu z úmrtní matriky se můžeme dočíst, že byl „samovrah skrz zastřelení v nepočetném stavu“.

Zápis z moravskoostravské úprní matriky s záznamem o smrti Eduarda Zwierziny. zdroj: matrika Z. MO.

Tělo mrtvého bylo po ohledání na místě převezeno do Moravské Ostravy a večer 1. května uloženo v domě ředitelství na hlavním náměstí. Pohřeb byl naplánován již na neděli 3. června. Vzhledem k povaze úmrtí se ale obřad nemohl uskutečnit v kostele. Rozloučení se zemřelým bylo proto připraveno v domě těžířstva na náměstí, odkud se měl průvod vydat po požehnání kaplanem Tomášem Kubíčkem bez vyzvánění zvonů přímou cestou na nový hřbitov v dnešním Sadu M. Horákové.

Pohřeb

Samotný průběh pohřbu popsal detailně redaktor německých novin Mährisch-schlesischer Grenzbote. Můžeme tak díky něj nahlédnout na příklad pohřbu městské elity hornického prostředí v Moravské Ostravě konce 19. století:

Po třetí hodině odpoledne tisíce a tisíce lidí z celé Ostravy a okolí zaplnily rozlehlé tržiště. Patrový dům na náměstí je ztemnělý a na schodišti do patra se rozlévá ticho. Dveře do místnosti se zemřelým jsou otevřeny. Místnost je zahalena do černé barvy, okenní závěsy jsou spuštěny. Při vstupu do místnoství vás obklopuje pocit stísněnosti. Kovová rakev obklopená vějířovitými palmami a exotickými rostlinami spočívá na vysokém katafalku ze slonoviny. Vysoké svíce září svým voskově žlutým světlem.

Eduard Zwierzina je oblečen do hornické uniformy. Na otevřeném víku rakve je položena hornická čáka (klobouk pozn. aut.) a blýskavá hornická šavle. U rakve jsou položeny pouze dva věnce – jeden vyzdobený růžemi, orchidejemi, pomněnkami a palmovými listy s vavřínem nese stuhy s nápisem „Od synovců a neteří – našemu nezapomenutelnému strýci“. Druhý věnec, prostší a důstojnější, byl od jeho manželky. Kolem katafalku stálo deset horníků s hornickými lampami, kteří drželi stráž za svého zesnulého otce. V protějších pokojích na druhé straně chodby leželo na hromadě ne méně než čtyřicetsedm věnců, jeden krásnější než druhý. Vzácné rostliny, sladce vonící květy, hrdé růže, věčně kvetoucí censioly, dechberoucí orchideje… Celé hory lámajících se květů a kvítků… Poslední pozdravy, poslední rozloučení… Viděli jsme věnce od Davida a Wilhelma Guttmannových, od rodiny doktora Johannyho, (…), od všech těžířstev z Moravy i Slezska, od veteránského spolku, jehož byl zesnulý představeným, od dozorců a úředníků Zwierzinova těžířstva, od horníků pak nádherný věnec pomněnek atd.

Dole před domem se mezi tím seřadili horníci s čákami na hlavách, kylofy a hornickými lampami. Postupně se k nim připojovali horníci dalších těžířstev, kteří přicházeli se svými prapory a byli vedeni vždy svým představeným s tasenou šavlí v ruce. Zvuk bubnů a trub ohlašoval jejich příchod. Přišli i další smuteční hosté. Povšimli jsme si okresního hejtmana z Místku a Nového Jičína, generálního ředitele Vítkovických železáren Holze, okresního hejtmana barona Gastheima z Valašského Meziříčí, zástupce hasičského sboru, veteránského spolku, starostů okolních obcí a mnoho dalších osobností, které nebylo snadné ve velkém davu najít.

Průvod tvořilo dobrých deset tisíc lidí. Ve čtyři hodiny otec Tomáš požehnal tělo zemřelého a to bylo vyzdviženo na vůz. Nekonečný smuteční průvod byl opravdu dojemný – takový Ostrava ještě neviděla. Nejbližší příbuzní šli za květinami vyzdobeným smutečním vozem. Za nimi šel zbytek lidí. Celý průvod lemovali horníci, kteří zadržovali zvědavce. Všechny obchody v ulících, kterými průvod procházel, byly zavřeny. Ze všech oken se lidé dívali dolů na dojemnou podívanou a posílali pozdravy zvěčnělému muži. Průvod doprovázel lehký déšť a lehký vítr tlačil před sebou mraky k novému hřbitovu (dnešní sad M. Horákové pozn. aut.). Když průvod dorazil na místo, mraky se jako opona zvedly a průvod zaplavily myriády šípů slunečních paprsků. Jako by věčné světlo vyplavovalo život, který unikl a povstal z hrobu do „nové“, světlem naplněné podoby.
Eduard Zwierzina byl uložen do svého vlastního hrobu. Velkolepá pohřební savnost dospěla ke svému konci. Na hřbitově, kde je všemu konec, zůstávají teď již jen myšlenky, přání a modlitba: „Ať je ti země lehká, ty velký, vznešený muži!“

Mährisch-schlesischer Grenzbote. Mährische Ostrau: Reinhard Prokisch, 06.06.1894, 18(66), s. 2.

Odcházení Zwierzinova rodu

Úmrtí Eduarda Zwierziny staršího nebylo poslední ranou, která rodinu Zwierzinů v tomto období postihla. Hned následujícího dne po pohřbu zemřel ve svém domě nedaleko náměstí další z členů rodiny a zároveň spolumajitel dolů – pětatřicetiletý Eduard Zwierzina mladší, syn Hermanna Zwierziny. Smrt tohoto mladého člověka nebyla velkým překvapením, protože již delší dobu trpěl srdeční chorobou. Přesto ale znamenala konec možné naděje na pokračování těžby v rukou rodiny, která by měla k Ostravě vztah a žila zde. Dalšími rodinnými příslušníky, kteří v té době v Ostravě trvale žili, byli manželé Kregczi, o kterých jsem se zmiňoval na začátku našeho příběhu. Josef Kregczy sice celý život pracoval jako finanční ředitel těžířstva, v době smrti Eduarda měl ale již více než 80 let a dění přihlížel jen z povzdálí.

Vila Kregczy na dnešní ulici Čs. legií.

Již na konci června dědicové zvolili nového ředitele těžířstva. Stal se jím Dr. Ernst Plutzar, vídeňský advokát, který ale nebyl rodině nijak cizí. Byl totiž manželem Stephanie Zwierzinové, dcery Hermanna Zwierziny a zároveň sestry právě zemřelého Eduarda Zwierziny mladšího. Vztah mezi vedením podniku a životem v Ostravě se začal stále více prohlubovat. Posledním krokem k odchodu rodiny z Ostravy se stalo úmrtí manželů Kregczy v letech 1897 a 1898. Vila Kregczy byla prodána k pozdější demolici a Zwierzinovy doly se staly podnikem, jehož majitelé již trvale žili především ve Vídni a jiných částech tehdejšího Rakouska-Uherska. Ostravské doly se pro ně, stejně jako pro Wilczky či Rothschildy, staly jen zdrojem příjmů bez hlubšího propojení s životem města.

Tomáš Majliš

Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!

Chcete dostávat informace o nových článcích a komentovaných prohlídkách na svůj email?

    Přeji si zasílat informace o nových článcích, komentovaných prohlídkách a akcích e-mailem. (vyžadováno)