Z hornické filosofie 5
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a v sérii 19 textů přibližoval čtenářům nejčastěji veselé historky z života a práce horníků na ostravských šachtách v období přelomu 19. a 20. století.
Šramačky a vrtačky
Staří havíři se modernisaci velmi bránili a nenáviděli veškeré novoty a zejména racionalisaci. Tak na příklad byl dodán na závod první šramací a vrtací stroj. Havíři nevěřili, že by něco podobného se mohlo uplatniti při práci v dole. Na ranní směně byly stroje dopraveny do vyhlédnutého pracovního místa, tam sestaveny a připraveny k výkonu pro odpolední partu. Odpoledne u zápisu směnmistr oznámil havíři Míčkovi, že má v dole stroje, které samy vrtají i šramají. Havíři si Míčka dobírali, že jako teď je s ním hej, stroje budou pracovat samy, on že je nyní pánem, jeden mu nabízel noviny, aby neměl dlouhou chvíli, druhý navrhoval, aby si přinesl ševcovské náčiní, aby spravil botu, když se podpatek utrhne o kolejnici a jiný zase chtěl, aby přinesl na důl břitvu, že zvláště v sobotu může si holením něco přivydělat, jelikož páni na výdělku jistě mu nyní strhnou, když za něho stroje budou pracovat.
Zatím Míček připravoval plány ve své prosté duši, jak by v zárodku potřel názor, že stroje pracují samy. Přijda do svého pracovního místa, stroje pozorně prohlédl, se všech stran obsvítil a na konec nejraději by byl vytloukl výdřevu a nechal to všecko krásně zavalit na věčné časy. To však udělat nemohl a proto nařídil svému vozači, který opodál sypal »hergoty« na dřinu a smrad, který nyní zde bude, aby posbíral potřebné náčiní a zanesl je 50 metrů zpět na křižovatku, kde výdřeva je slabá a nebezpečná. Vozač odešel, Míček zapjal hadice, pustil do strojů páru (stlačený vzduch) a odešel za ním. Na křižovatce obstarali dřevo a horlivě se pustili do opravy špatné výdřevy.
Za nedlouho přišel dozorce, aby Míčkovi ukázal, jak manipulovati se strojem. Řev stroje bylo však slyšet již zdaleka a dozorce překvapen, že Míčka i s vozačem nenalézá na předku u strojů, káral ho. Míček klidně na to odpověděl: »Tam nima žodyn, tam sum inym stroje, pan šikmajster mi pravili, že ty stroje samy šramjum a samy věrtajum, tuž se myslim, co tu byděš hleděť na to, jak to robi a darybačiť, vezněš dřevo a spraviš to tu troche bo je to tu slabe a zle«. Dozorce se chytil zoufale za hlavu, ale Míček bral lampu, že půjde s vozačem pro další dřevo na opravu křižovatky. Po krátkém, ale hodně hlasitém vysvětlení všichni utíkali do předku. Tam bylo boží dopuštění. »Kurbla« od šramačky potřískala všecko, stroj sám byl odmontován, šrouby potrhané, dřevo vybité, potrubí zavaleno, pára příšerně ryčela, jedním slovem spoušť a dozorce málem neranila mrtvice. Míček však volal za svědka celé osazenstvo, že mu výslovně bylo směnmistrem řečeno, že stroje budou »same« pracovat, on prý již je zde 25 let zaměstnán a na nikoho se ještě při práci nečinně nedíval, jak pracuje, chce si poctivě své peníze vydělati a když to »hromobití« pracuje samo, tak on zahálet nebude.
Nic naplat, stroje museli sesbírat do »ruksaku« – jak havíři říkali, vyvézti nahoru do dílen k opravě a směnmistr za ono vysvětlení přišel o měsíční prémie. Míček dostal 5 Kč pokuty, ale od toho času se přestalo mluvit, že stroje pracují samy.
Pajof.
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 5.4. 1931, roč. XXXIII, č. 81, str. 2)
Přečtěte si také další z fejetonů Z hornické filosofie!