Když zábřežský kaplan svrhl olomouckého arcibiskupa

Když zábřežský kaplan svrhl olomouckého arcibiskupa

Slunečné páteční odpoledne 17. dubna 1903 bylo jako stvořené k vycházce. Využili toho také páter Lepařík a páter Hofer, kaplani, kteří působili při kostele Navštívení Panny Marie v Zábřehu nad Odrou. Jejich kroky je zavedly až do Svinova do Strnadova hostince, kde se k nim připojil také nadučitel Vaculík. Výběr hostince nebyl náhodný, zdejší plzeňské pivo totiž bylo vyhlášené v celém okolí. Nikoho v tu chvíli nenapadlo, že toto setkání u piva roztočí kolotoč událostí, které za necelý rok povedou k rezignaci olomouckého arcibiskupa Theodora Kohna a jeho odchodu z diecéze.

Odhalení tajemného Recta

Čas v Strnadově hostinci známým příjemně ubíhal v poklidném hovoru, během něhož oba kaplani mimoděk nahlíželi do rozličných novin, které zde byly připraveny pro hosty. V jednu chvíli se kaplan Lepařík při čtení zarazil. Kaplanovi Hoferovi to bylo divné, ale nevěnoval tomu větší pozornost. Ještě zvláštnější bylo, že p. Lepařík po chvíli noviny složil a zastrčil do kapsy. Zůstal pak zamlklý, brzy se s Hoferem a Vaculíkem rozloučil a odešel.

Když druhého dne přišel kaplan Hofer na zábřežské faře k večeři, našel v jídelně kněze Dostála, jak nervózně přechází po pokoji s rukama založenýma za zády, hlavou skloněnou a očima upřenýma k zemi. Kaplan Lepařík k večeři nepřišel, což bylo zvláštní. Po chvíli trapného ticha oba usedli k večeři a Josef Hofer se pokusil začít rozhovor: „A kde je páter Lepařík, že dnes nepřišel ani k večeři?“ Dostál odpověděl: „Byl zavolán z nenadání od pana arcibiskupa na Skaličku, tož tam musel hned odjet.“. „A nemohl byste mi snad říci, za jakým účelem tam asi jel?“ pokračoval Hofer. „A to já nevím,“ pokračoval vyhýbavě farář. Hofer na to pohlédl Dostálovi tázavě do tváře. Ten ale jeho pohled nesnesl a zadíval se do talíře. V tu chvíli Hoferovi, jak později vypravoval, došlo, že byl právě prozrazen.

Zábřeh nad Odrou na počátku 20. století. Zdroj: Ostrava-střípky minulosti

Pochopil, že Lepařík se vydal do Skaličky za arcibiskupem Kohnem proto, aby jej udal. Jistě již arcibiskupovi vyzradil, že Josef Hofer, kaplan v Zábřehu nad Odrou, je tajemný Rectus. Rectus (spravedlivý) byl totiž pseudonym autora novinových článků z léta minulého roku, které vycházely v olomouckých novinách POZOR. Série článků tehdy rozbouřila veřejné mínění, když popsala šokující poměry v olomouckém arcibiskupství a arcibiskupovo hrubé nakládání s kněžími. Z článků bylo tehdy patrné, že autorem je některý z kněží olomoucké arcidiecéze. Arcibiskup Kohn, vyhlášený svou prchlivostí, se rozhodl nalézt autora za každou cenu a přísně jej za své ponížení potrestat. Počátek jeho snahy najít neloajálního kněze ve své arcidiecézi, byl ale zároveň počátkem arcibiskupova konce. Sám Hofer po mnoha letech na své střetnutí s arcibiskupem vzpomínal takto.

My jsme se s arcibiskupem Kohnem tak dlouho hledali, až jsme se našli. Mnohem lépe by bylo ale bývalo pro oba, abychom se nebyli nikdy poznali. Jakmile mě ale našel, našla kosa kámen, a to kámen tak tvrdý, že se na něm musela když ne zlomit, taž jistě důkladně zkřivit.

Paměti Rektovy. POZOR: národní noviny pro zemi Moravskoslezskou, 29. 2. 1924.

Josef Hofer

Jméno Josefa Hofera je dnes již téměř zapomenuto. Narazit na něj můžete snad jen v kraji Bílých Karpat, když se na své dovolené vydáte po stopách žítkovských bohyní. Právě zde na zapomenutých samotách v kopcích kolem Starého Hrozenkova totiž Josef Hofer před 1. světovou válkou sesbíral materiál pro knihu Bohyně na Žítkové. Tato kniha veřejnosti poprvé představila místní fenomén bohyňování, který se dnes v okolí Žítkové stal turistickým lákadlem poté, co toto téma znovuoživila Kateřina Tučková ve svém románu Žítkovské bohyně.

Přestože se na zapadlou faru ve Starém Hrozenkově Josef Hofer dostal až šest let po událostech, které popisuje naše vyprávění, dochovala se z této doby řada střípků nejlépe ukazujících naturel kněze, který tak mohutně v letech 1902-1904 zalomcoval arcibiskupským stolcem.

Josef Hofer (1871-1947). zdroj: Wikipedia

Již příchod do Hrozenkova byl pro Hofera zcela typický. Dostal se zde jak jinak než z trestu kvůli svým konfliktům s nadřízenými. Farnost mu byla přidělena proto, že to bylo místo zcela izolované od okolního světa. Život zde byl zpožděn o více než padesát let a zdejší lidé si díky tomu zachovali kulturu a folklór starodávných časů. Svéráz Josefa Hofera ukazuje třebas to, že si po svém příchodu nechal ornáty bohatě vyzdobit kopaničářskými výšivkami a pořídil si také koně, na němž začal objíždět samoty zdejších obyvatel. Lidé jej během těchto návštěv brzy poznali jako nesmlouvavého, přímočarého a mnohdy cholerického člověka, který vždy bojoval proti pověrám a víře v kouzla, které byly spojeny s působením zdejších bohyní. Bojoval ale také proti rozšířenému alkoholismu a za zlepšení hygieny v této tehdy zaostalé části Moravského Slovácka. Díky jeho chování se o něm mezi lidmi brzy začalo mluvit jako o „našem běsném farárisku“.

Další střípek ukazující charakter Josefa Hofera pochází z období po vzniku samostatného státu v roce 1918, kdy se zvedla vlna snah skupiny kněží o reformu církve. Jednou z osobností, která stála v čele těchto snah, byl také Josef Hofer. Své přesvědčení o nutnosti reformy projevil v roce 1920, kdy se údajně jako vůbec první kněz v Československu nechal svým kaplanem oddat s dcerou farské kuchařky a sám na oplátku oddal svého kaplana. Po této události opustil katolickou církev a veřejně vstoupil do nově zakládané Československé církve. Ale přenesme se dvacet let nazpět do Olomouce.

Arcibiskup Kohn

Aféra s olomouckým arcibiskupem Kohnem začala na samém počátku 20. století. Josef Hofer byl na kněze vysvěcen v roce 1900 a začal působit v Olomouci jako nejmladší kaplan při kostelu svatého Michala. Zároveň zde vyučoval na arcibiskupském učitelském ústavu. V olomouckém prostředí v blízkosti arcibiskupa začal během krátké doby svého působení pronikat do různých zákulisních informací a afér, které mezi sebou kněží řešili. Mnohé z nich vycházely z problematické osobnosti tehdejší arcibiskupa Theodora Kohna.

Arcibiskup Theodor Kohn (1845-1915). zdroj: Galerie osobností Muzea Nového Jičína

Theodor Kohn se arcibiskupem stal v roce 1892 a jeho volba mnohé udivila. Byl totiž vůbec prvním zvoleným arcibiskupem nešlechtického původu – jeho otec byl prostým domkařem z Březnice u Zlína. Navíc měl, a jeho odpůrci mu to rádi připomínali, židovské kořeny, kdy teprve jeho děd konvertoval ke katolické víře. Po svém poměrně překvapivém zvolení arcibiskupem se vrhl s vervou do organizační práce po stránce pastorační, právní a také ekonomické. I přes energii vkládanou do práce mu ale chyběla jedna z důležitých vlastností každé vůdčí osobnosti – schopnost komunikace s lidmi. Vytýkána mu byla špatná komunikace s věřícími, nevhodná personální politika či přílišná orientace na ekonomickou prosperitu a rozšiřování církevního majetku v arcidiecézi. České kruhy mu také vyčítaly upřednostňování němčiny a špatné vztahy s věřícími, kdy desítky osob trestal za sbírání klestí v arcibiskupských lesích a působil nejrůznější nepříjemnosti věřícím, kteří si třebas jen zkracovali cestu do kostela přes arcibiskupské pozemky. Dobový tisk mu tak někdy přezdíval „Theodor Hrozný“ a jeho obliba mezi katolickým klérem i věřícími byla velmi malá.

Svatokupecká aféra

Pro Hofera byla poslední kapkou, která jej vyburcovala k veřejné kritice arcibiskupa v novinách, svatokupecká aféra. Ta přitom začala jako malicherný spor o plat za čtyři hodiny náboženství týdně. Město Olomouc totiž provozovalo vlastní soukromý ústav pro vzdělávání učitelek. Vyučovalo se zde jen ve dvou ročnících a bylo tak zapotřebí odučit jen čtyři hodiny náboženství týdně. Až do léta 1901 tyto hodiny vyučoval katecheta z blízké měšťanské školy. Od září ale zasáhl do výuky arcibiskup. Rozhodl, že na výuku musí být najmut na stálé místo katecheta-profesor, kterému by mělo město platit jako za vyučování celého učitelského úvazku. Cílem arcibiskupa prý bylo najít klidné místo pro jednoho z kněží, který se měl připravovat na doktorát z teologie. Díky povinnosti odučit jen čtyři hodiny týdně a přitom výhodě plného platu, by se tak z tohoto místa stalo ideální místo pro vlastní studium. Městská rada na tento návrh odmítala přistoupit a arcibiskup na oplátku zakázal na učitelském ústavu vyučovat všem kněžím ve své arcidiecézi. Arcibiskup věděl, že ze zákona je povinností učitelského ústavu výuku náboženství zajistit. Očekával, že z obavy z neuznání absolutoria žákyň, rodiče městskou radu dotlačí k ústupku a zaplacení celého profesorského platu arcibiskupem vybranému katechetovi. To se ale arcibiskup přepočítal.

Hodiny náboženství začaly probíhat pod vedením některého z civilních učitelů podle knih schválených pro náboženské vyučování, ke mším vodil studentky ředitel ústavu a zpovědi byly prováděny soukromě v malých skupinkách studentek tak, aby se arcibiskup nic nedozvěděl. Kvůli neobsazenému místu katechety ale na první pololetí studentky nedostaly na vysvědčení známku z náboženství, kterou pro druhé pololetí bylo nutné nějak zajistit. Řešení se nakonec našlo. Pokud nemohly být žákyně vyzkoušeny z náboženství v olomoucké diecézi, domluvil ředitel vyzkoušení v Těšíně ve vratislavské diecézi. Cesta vyvolala v Olomouci rozruch, který obrátil veřejné mínění proti všem olomouckým kněžím. Hofer později napsal:

Velmi trapně působilo, když se Olomoucí rozšířila zpráva, že pojedou kandidátky skládat zkoušku z náboženství až do Těšína, to jest do vratislavské diecéze, aby jim školní rok 1901/2 platil. Ona zpráva byla skutečně pravdivá. Před ukončením školního roku jel ředitel s oběma ročníky kandidátek do Těšína, kde se všechny podrobily zkoušce náboženské se skvělým prospěchem. Na tom ale nebylo dosti. Německé obyvatelstvo těšínské uspořádalo na rozloučení s kandidátkami nádherný banket, na němž se řečnilo a kdež bylo jednání arcibiskupa olomouckého co nejostřeji odsouzeno. Kandidátky byly oslavovány jako mučednice, zahrnuty v Těšíně kyticemi a vracely se vítězoslavně do Olomouce. Pravím, že to byly pro nás kněze v Olomouci chvíle trapné. Vtipy na kněze jen sršely.

Paměti Rektovy. POZOR: národní noviny pro zemi Moravskoslezskou, 6. 3. 1924.

Odveta

Atmosféra, která po těšínských událostech ovládla Olomouc byla pro Josefa Hofera k nesnesení. Viděl, že veřejnost se obrací proti kněžím, kteří ale nemohli se situací sami nic pořídit. Hofer se proto rozhodl zakročit a sám přimět arcibiskupa Kohna k nápravě. Vše se v něm ale pralo, protože jak sám později napsal, stál před dvěma zly:

První je, nechat (arcibiskupa Kohna) ničit naši víru. Nechám-li ji dále ničit, mám smrtelný hřích. Druhé zlo je, psáti do nevěreckého časopisu. Budu-li tam psáti, mám také hřích. Jedná se tedy o to, který hřích je těžší, a který lehčí. Nechám-li arcibiskupa dále víru poškozovat, budou lidé odpadat od Říma, od víry a později bude velmi těžko přivésti je zpět do ovčince. Dám-li ale arcibiskupovi v pokrokových časopisech pár pořádných lekcí, sezná, že to musí býti v diecézi již hodně zlé, když se odvážil kněz psáti do nevěreckého časopisu, zamyslí se nad tím a jistě obrátí. Hřích budu míti, ale bude to jen hřích malý, poněvadž účel, za kterým budu psáti, bude veliký a krásný.

Paměti Rektovy. POZOR: národní noviny pro zemi Moravskoslezskou, 7. 3. 1924.

Pro svou odvetu si vybral olomoucké národní noviny POZOR známé svými protiklerikálními postoji. Své články se rozhodl psát anonymně pod pseudonymem Rectus (spravedlivý). První článek s názvem „Naše arcidiecéze“ vyšel 4. června 1902 a způsobil mezi lidmi velký rozruch. Další články pak vycházely v následujících týdnech až do náhlého přerušení na počátku srpna, kdy se Hofer rozhodl i přes velký zájem čtenářů v psaní nepokračovat. Důvodem měla být podle jeho pozdějších slov nechuť dále zvyšovat čtenost protiklerikálním novinám, když účel jeho psaní – poukázání na špatnosti v arcidiecézi, byl již naplněn.

V den, kdy se Hofer rozhodl ukončit psaní článků, navštívil v Olomouci zpověď. Přítomnému knězi se svěřil s tím, že on byl tajemným Rektem, a že další články již nebude psát. Zpovědníka zároveň požádal, aby navštívil arcibiskupa Kohna a sdělil mu tuto informaci s tím, že Rectus vzkazuje, aby „svatou víru již nepoškozoval a aby se choval ke kněžstvu bratrsky“. Když zpovědník tuto zprávu předal, začal na něj arcibiskup údajně naléhat, aby vyzradil, kdo jej za ním poslal – zda byl mladý či starý, malý či vysoký a podobně. Zpovědník věc neprozradil, ale informace o jeho snaze porušit zpovědní tajemství se rychle začala šířit mezi duchovními.

Arcibiskup zároveň podal na časopis POZOR trestní oznámení za urážku na cti, kdy doufal, že v nastalém soudním sporu bude muset být redakcí identita autora odhalena. Hofer se o žalobě dozvěděl několik dnů po zpovědi. Podle svých slov nechtěl, aby se na žalobě a následném soudním sporu přiživoval antiklerikální tisk. Rozhodl se proto ještě naposled arcibiskupa od jeho msty odradit. Zašel proto v Olomouci na poštovní úřad, odkud zaslal telegram s varováním na zámek do Sklaličky nedaleko Teplic nad Bečvou, který v té době arcibiskup Kohn využíval jako své letní sídlo. Hofer v tu chvíli netušil, že vytvořil hlavní důkaz, kolem kterého vystaví arcibiskup své soukromé vyšetřování a mstu.

Ostravská mezihra

Pokud by Hofer zůstal v centru dění v Olomouci, vše by se asi vyvíjelo jinak. Řízením osudu byl ale v několika dnech po odeslání telegramu s okamžitou platností přesunut arcibiskupem ze svého dosavadního působiště v Olomouci do Zábřehu nad Odrou. Přesun neměl žádnou spojitost s jeho články, ale byl dozvukem stížnosti na neuctivé chování, kterou arcibiskupovi přednesl na konci školního roku ředitel učitelského ústavu v Olomouci, kde Hofer do té doby působil jako učitel náboženství.

Zábřeh nad Odrou na přelomu století zažíval rychlý rozvoj, kdy se v posledních deseti letech přišlo do obce více než 3500 osob a počet obyvatel se tak zdvojnásobil. Nově příchozí byli často dělníci zaměstnaní v blízkých Vítkovických železárnách, kteří zde zakládali rodiny a prudce tak rostl také počet dětí školního věku. Když Hofer v září 1902 nastoupil do zdejší obecné školy jako učitel náboženství, školu navštěvovalo 562 žáků. Ve školní kronice se můžeme dočíst:

Pro veliký počet tříd usnesl se obecní výbor, aby byl ustanoven v obci třetí kněz, jemuž po tři léta vyměřen roční plat 1500 K z obecní pokladny. Byl dosazen jako druhý kooperátor p. Josef Hofer, který vyučoval náboženství v obou I. a II. třídách a ve III. A.

Kronika Obecné školy dívčí v Zábřehu, Závodní ul.

Nejnižší ročníky, ve kterých začal Hofer vyučovat, byly zároveň nejpřeplněnější. V každé z tříd bylo zapsáno mezi 50-60 žáky. V novém prostředí vzdáleném od olomouckého politikaření se již dále do kritiky arcibiskupa Kohna nezapojoval a celou letní novinovou aféru pustil z hlavy. Arcibiskup Kohn ale na celou věc nezapomněl a pokračoval vlastním vyšetřování a podezírání všech, kteří sebemenším způsobem zpochybnili jeho autoritu.

Obecná škola na Dolní ulici v době Hoferova působení v Zábřehu nad Odrou. zdroj: Ostrava-střípky minulosti

Stalo se tak, že události Hofera za několik měsíců samy dohnaly. Když jednou na podzim přišel v poledne ze školy na faru k obědu, čekal jej zde dopis. U stolu jej otevřel a přečetl. Byl to dopis od jeho přítele advokáta Tomka z Olomouce, který jej informoval, že arcibiskup si žalobu za urážku nerozmyslel, a že se Hofer bude pravděpodobně brzy muset dostavit do Olomouce k soudu jako svědek. Hofer pochopil, že jeho inkognito bude soudním líčením prozrazeno a celý rozčilený schoval přečtený dopis do kapsy. Jeho spolustolovníci kněz Dostál a kaplan Lepařík poznali, že dopis Hofera rozrušil a ptali se jej, co v něm bylo. Ve svém rozčilení jim Hofer vše řekl a požádal je, aby až do soudního líčení vše zůstalo jen mezi nimi. Další týdny a měsíce pak Hofer čekal na předvolání, které ale stále nepřicházelo.

Arcibiskupovo vyšetřování

Hofer netušil, že jeho čekání je zbytečné. Nevěděl totiž, že na sklonku podzimu arcibiskup svou žalobu přeci jen stáhl. Nebylo to ale proto, že by chtěl na celou letní aféru zapomenout, spíše naopak. Hlavním důvodem byl posun v jeho soukromém vyšetřování – na konci podzimu dostal do rukou důkaz, podle něhož chtěl Recta sám usvědčit a potrestat z moci svého postavení. Usoudil, že veřejné soudní líčení by mu tak již spíše uškodilo, protože věděl, že by se zde propírala řada kauz, které by jeho odpůrci s velkou chutí komentovali v tisku a na veřejnosti.

Do té doby se při svém vyšetřování držel jen přesvědčení, že Rectem je osoba, která má blízko k dění v církvi, a že se bude s největší pravděpodobností jednat o některého z duchovních. Svoji pozornost proto zaměřil především na ty duchovní, s nimiž se v posledním období dostal do nějakého konfliktu. Nebylo jich málo a vyšetřování několika z nich nepřineslo žádný výsledek. Pak ale arcibiskup přišel na nápad využít jedinou stopu, kterou po sobě Rectus zanechal – telegram, který mu v srpnu zaslal do Skaličky. Kdyby podrobil podací lístek telegramu grafologickému zkoumání, mohlo by se ukázat, který z kněží jeho diecéze je oním Rectem.

Cesta k originálu podacího lístku ale nebyla snadná. Olomoucký poštovní úřad odmítl originál podacího lístku vydat. Arcibiskup se proto obrátil na Ředitelství pošt a telegrafu v Brně. I zde mu odmítli z důvodu možného porušení listovního tajemství přístup k originálu podacího lístku umožnit. Úspěšný byl arcibiskup až díky svým konexím na ministerstvu, které přikázalo lístek vydat.

Originál podacího lístku se stal hlavním důkazem, který chtěl Kohn využít. Vybrané skupině podezřelých kněží následně začalo arcibiskupství rozesílat malicherné dotazy, na které bylo vždy nutné písemně odpovědět. Během několika týdnů tak arcibiskup sbírku píseností, kterou spolu s podacím lístkem zaslal do Vídně vyhlášenému znalci písma profesoru Franzi Kirchnerovi. Ten podrobil dodané písemnosti grafologickému zkoumání a v prosinci 1912 odeslal arcibiskupovi protokol:

Jak vidno z uvedeného pojednání, jest dokázána totožnost nejen všech písmen abecedy, nýbrž i vícero celých slov a jelikož úplně souhlasí též i tah písma a proti identitě ani nejmenší oprávněné pochybnosti namítati nelze, jest výsledek dobrozdání zcela positivní konkluse. Na základě hořejšího prozkoumání písma podávám dle svého nejlepšího vědomí a svědomí, dle všech pravidel vědy a umění, jsa sobě vědom přísahy, následující dobrozdání: Jest nade vší pochybnost jisto, že rukopis prvopisu sub I, de dato Hranice 10. VIII. 1902, čís. 693, jest vesměs tou rukou psán, jako sedmero prvopisů listin A až E XIII. zde přiložených.

Paměti Rektovy. POZOR: národní noviny pro zemi Moravskoslezskou, 13. 3. 1924.

Na koho grafologický posudek ukázal? Na Františka Ocáska, kněze z Kunčic pod Ondřejníkem. Arcibiskupovi byl tento kněz již delší dobu podezřelý. Původně byl prvním kaplanem v Olomouci u sv. Michala, kde byl oblíben pro svou bodrost a veselou povahu. Právě svými žerty, které někdy mířili na arcibiskupovu hlavu, údajně upadl v nemilost a byl arcibiskupem přesunut s Olomuce do zapadlé valašské vesnice Kunčic pod Ondřejníkem.

Kohn nechtěl ve svém vyšetřování nic uspěchat. Měl za to, že Ocásek je součástí rozvětvené skupiny kněží, kterou chtěl v rozprášit v jednu chvíli. Dal proto Ocáska sledovat a doufal, že se brzy dostane k ostatním odbojným kněžím. K arcibiskupově smůle se ale ani po několika měsících nepodařilo zjistit žádné podstatnější informace. Na jaře se proto rozhodl jednat. Na středu 15. dubna 1903 svolal do Příbora pětičlenou komisi církevních hodnostářů, kterým ale předem neřekl účel jejich setkání. Pozván byl také kněz František Ocásek. Veškeré instrukce k jednání zaslal arcibiskup v zapečetěné obálce, která měla být otevřena až za přítomnosti všech zúčastněných během jednání.

Po zahájení jednání byla obálka otevřena a nic netušícímu Ocáskovi bylo přečteno obvinění, že „zaslal arcibiskupovi z Olomouce dne 10. srpna telegram, jímž ho vybízel, aby soudní řízení proti redaktorovi Pozoru hned zastavil.“ Instrukce dále pokračovaly v duchu, že pokud se obviněný nepřizná, má být okamžitě suspendován, zbaven fary a má být předán do kněžského vězení v Kroměříži. Tak se i stalo.

Informace o uvěznění kněze Ocáska se stala senzací. Rychlostí blesku se začala šířit mezi duchovními a již v pátek první noviny o uvěznění informovaly také širokou veřejnost. Jedny z těchto novin se tak v pátek odpoledne dostaly na pivu ve Strnadově hostinci do rukou kaplanu Lepaříkovi, který byl jedním z mála, kteří znali pravou totožnost tajemného Recta. (Josef Hofer ve svých pamětech píše, že článek byl v novinách POZOR, kde ale první informace o kauze byla publikována až v neděli 19. 4.). Když Lepařík zjistil, že v Kroměříži je uvězněný nevinný otec Ocásek, a že pravý Rectus, který noviny prohlížel chvíli před ním (Hofer později vždy tvrdil, že si článku nevšimnul), se tváří jako by nic, rozhodl se jednat. Se svými přáteli se rozloučil a vydal se co nejrychleji k svinovskému nádraží. Poslal odtud telegram arcibiskupovi. Napsal v něm o Ocáskově nevině a požádal arcibiskupa o audienci. V sobotu ráno pak odjel na arcibiskupovo letní sídlo do Skaličky.

Ostravský epilog

Když Hofer v sobotu u večeře od zábřežského kněze Dostála konečně zjistil, proč Lepařík odjel do Skaličky, a že otec Ocásek byl uvězněn v Kroměříži, rozhodl se okamžitě přiznat. Ještě v noci sepsal dopis, kde arcibiskupovi vysvětlil důvody svého jednání a ráno dopis odeslal. Od začátku nového týdne začaly vycházet nové a nové články, které tepaly arcibiskupa za jeho postup. Šéfredaktor POZORu veřejně popřel, že články do jeho novin zasílal kněz Ocásek a již 22. a 23. dubna vyšly v POZORU velké úvodníky, které referovaly o přiznání pravého Recta a odhalily osobu Josefa Hofera. Atmosféra na faře zůstala i po přiznání napjatá a dusná.

Fakt, že slavným Rectem je kaplan ze Zábřehu nad Odrou , nenechala klidným část ostravských národních kruhů. V noci 22. dubna vyrušil Hofera na faře zvuk kamínků dopadajících na okno jeho světnice. Pod oknem stál Adolf Kubis, profesor české reálky, který měl na Hofera volat: „Co tam budeš trčet sám? Bez toho tě tam nemohou vaši páteři vidět. Seber se a pojď s námi. Přijeli jsme sem z Ostravy!“. Hofer se nenechal dlouze pobízet. S Kubisem se vydal k blízkému hostinci, kde už stálo asi deset kočárů. Pánové v hostinci, z nichž mnohé neznal, začali na Hofera naléhat, ať s nimi jede do Ostravy, že prý „co bude v Zábřehu teď dělat“. I když z toho neměl dobrý pocit, nechal se nakonec přemluvit a celá společnost se vydala v kočárech zpět k Moravské Ostravě.

Národní dům v Moravské Ostravě

Kočáry zastavily před Národním domem, kde se nacházela pestrá slopečnost zástupců ostravských vlasteneckých kruhů. Když se kolem půlnoci chtěl Hofer vrátit zpět do Zábřehu, začali jej ostatní údajně přemlouvat, ať si to rozmyslí. prý pro něj jistě přijedou z arcibiskupství, aby jej odvezli do kroměřížského vězení tak, jako se to stalo Ocáskovi. Hofer se nechal přesvědčit a přijal ubytování u advokáta Dr. Matouše, známého bojovníka za českou věc, který se ale netajil svými často protiklerikálními názory. Když u něj ulehl po půlnoci do postele, uvědomil si, že udělal velkou chybu. A začal přemýšlet:

Což když pak arcibiskup v Římě řekne, že se toulám po celých nocích ulicemi v tomhle ostravském pekle? Že snad chodím i do vykřičených domů? Co na to odpovím a jak se budu hájit? Potom budu se obhajovat já a né on a prohraji vše. Ne, Josefe, půjdeš odtud co nejdříve pryč. Rovnou k děkanovi P. Špičkovi a řekneš mu, jak a kde jsi tuto noc strávil.

Paměti Rectovy

Ještě za tmy Hofer odešel od Dr. Matouše a od páté hodiny ráno se toulal ulicemi Ostravy. Kolem osmé navštívil ostravského děkana, kterého požádal o sepsání protokolu o tom, co v noci dělal. Sotva protokol dopsali, vešli do kanceláře otec Dostál a kaplan Lepařík, kteří si přišli děkanovi stěžovat na Hofera, že nebyl celou noc doma. Jejich překvapivé setkání vyvrcholilo hádkou, při které Hofer svého kněze zurážel slovy o „ulhaném starém cikánovi“, což nepřispělo k zlepšení atmosféry na zábřežské faře. Od té doby jedl Hofer sám.

Kohnův konec

Celý příběh pak nabral rychlý spád. Josef Hofer nebyl z těch, kteří by odevzdaně čekali na své potrestání. Ihned poté, co se přiznal k autorství článků, přešel do protiútoku. Věděl, že arcibiskup má i v církevních kruzích celou řadu odpůrců a nepřítel, které ke svému boji hodlal využít. Do svého boje vstoupil s tím, že musí zůstat na katolické půdě. Zároveň se chtěl zajistit proti případné arcibiskupově snaze jej finančně „vyhladovět“. Oslovil proto nejprve zemského školního inspektora Lošťáka, který měl před nedávnem také spor s arcibiskupem, s žádostí o případné učitelské místo. Inspektor Hofera obratem ujistil, že takové místo může okamžitě zajistit. S jistotou finančního zabezpečení proto rozeslal dopisy arcibiskupské kurii a žádostí o podporu proti nespravedlivému arcibiskupovu chování a především napsal udání do Říma, kde popisoval důvody své předchozí kritiky a celou událost kolem nepravého obvinění a uvěznění otce Ocáska z Kunčic.

Brzy následovala druhá žaloba do Říma, která byla založená na další chybě, kterou arcibiskup Kohn udělal při svém horečném vyšetřování. V žalobě mu bylo vyčítáno navádění k porušení zpovědního tajemství. Mělo k němu dojít po zpovědi v den, kdy se Hofer rozhodl ukončit psaní svých článků. Jak jsem výše popsal, Hofer tehdy zpovědníkovi řekl, že on je Rectus, a že další články psát již nebude. Zároveň jej požádal, aby arcibiskupovi vzkázal, že se má napravit. Když zpovědník tuto zprávu předal, začal na něj arcibiskup údajně naléhat, aby vyzradil, kdo jej za ním poslal – zda byl mladý či starý, malý či vysoký a podobně. Zpovědník nic neprozradil, ale šeptanda o snaze vyzvědět zpovědní tajemství se začala mezi duchovními rychle šířit.

Celá aféra i díky antiklerikálnímu tisku, který si nenechal ujít možnost zkritizovat arcibiskupovo počínání, bobtnala do obludných rozměrů. Situace došla tak daleko, že se „Rectus Affaire“ zabýval na začátku května 1903 i vídeňský parlament a postavení arcibiskupa Kohna se v arcidiecézi stávalo neudržitelným. Kněží i věřící nadále posílali do Říma protestní listy proti arcibiskupu Kohnovi. V červenci 1903 se Kohn vydal do Říma osobně, aby vysvetlil situaci ve své diecézi. S pocitem, že se vše vyřešilo, se následně vrátil zpět na Moravu. V Římě ale vyšetřování pokračovalo dále a také Vídeň usilovala o vyřešení Kohnova případu. V prosinci 1903 byl Kohn opět povolán do Říma, kde jeho případ projednávala koncilní kongregace, která dospěla k závěru, že jediné možné řešení je jeho rezignace. Papež Pius X toto rozhodnutí schválil a Kohn 12. března 1904 rezignoval. Kohn se po své rezignaci nesměl do své arcidiecéze vrátit. Zakoupil proto panství ve štýrském Ehrenhausenu, kde žil až do své smrti v roce 1915. Na rodnou Moravu zde ale nezapomněl, ve své závěti odkázal peníze na založení české univerzity na Moravě. Jeho odkaz se ale kvůli válečným událostem a následnému rozpadu habsburské monarchie nepodařilo realizovat.

Zámek Ehrenhausen ve Štýrsku, kde Theodor Kohn žil mezi léty 1904-1915

A jak dopadl Josef Hofer? Nedlouho po rezignaci arcibiskupa Kohna byl v dubnu 1904 přeložen do Polanky nad Odrou, kde zastupoval tehdy nemocného faráře. Po jeho uzdravení byl přeložen na krátkou dobu do Strážnice a od roku 1907 sloužil na Hané ve Slatinicích u Olomouce. Po jednom z mnoha konfliktů, které po celou dobu svého působení měl se svými nadřízenými, byl odtud v roce 1910 přesunut do Starého Hrozenkova. Tuto část příběhu ale již znáte.

Na úplný závěr ještě jedno rozřešení, nad nímž jste možná během čtení přemýšleli. Jak se mohlo stát, že slavný grafolog profesor Kirchner tak špatně odhadl rukopis z podacího lístku? Hofer se celé situaci smál ještě po letech. Vznikla totiž úplnou náhodou. Když tehdy v srpnu 1902 přišel na poštovní úřad, úředník po něm požadoval vyplněný blanket s textem, který se měl odeslat. Hofer ale neměl nic připraveno. Požádal proto úředníka, ať těch několik slov napíše sám. Rukopis, který byl později zkoumán tedy nepatřil žádnému z kněží, ale olomouckému poštovnímu úředníkovi.

Tomáš Majliš

Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!

Chcete dostávat informace o nových článcích a komentovaných prohlídkách na svůj email?

    Přeji si zasílat informace o nových článcích, komentovaných prohlídkách a akcích e-mailem. (vyžadováno)