Z hornické filosofie 7
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a v sérii textů přibližoval čtenářům nejčastěji veselé historky z života a práce horníků na ostravských šachtách v období počátku 20. století.
Hornické zdraví
Havíři také nenávidějí paragrafy a různé předpisy všelijak pokroucené a každou chvíli jinak platné. Soudům nevěří, zdá se jim, že kdo platí, ten vyhrává. Nikdo je o opaku nepřesvědčí. Když pokouše panský pes dělníka, u soudu jistě advokát dokáže, že vlastně pokousal dělník panského psa a dělník prý nesvede nic, nanejvýše může na advokáta vypláznout jazyk jako podešev.
Havíř Holomek trpěl rozšířením srdce a ještě nějakým vnitřním neduhem, v důsledku čehož byl nucen opustit práci a pobíral invalidní důchod. Později se stal opět svého povolání schopen a proto Revírní bratrská pokladna zastavila důchod. Žaloval u Rozhodčího soudu, kde byl předveden před soudní lékaře-znalce, kteří po prohlídce podali svůj nález soudu písemně. U přelíčení posudek četli. Zněl: »Dobře živený, silná postava, vyvinuté svalstvo«. Holomek vpadl soudci do řeči: »Dost, dost, kdybych tu přišel ještě jednou, tak ze mně uděláte Frištenského«. Práskl dveřmi, aniž by čekal na příslušný zamítavý výnos a pak všem svým známým si stěžoval na potlučenou spravedlnost. Nějaké vysvětlování v tomto směru, třeba s doklady v ruce, je zbytečné.
V žádném jiném oboru se také tolik nekleje, jako u havířů. Znal jsem jednoho, který když byl na nejvyšší stupeň dopálen, zvedl ruce nad hlavu a s pathosem židovského rabína pronášel: »Sedmasedmdesát milionů vagonů máku a v každém máku sedmasedmdesát milionů krucifiksů«. Správnou sumu těchto »krucifiksů«, vyjádřených v několika slovech, by nesvedl dohromady ani nejlepší profesor matematiky. Havíři z velké části žijí doslova dvojím životem, jiným na šachtě a v dole, jiným za branou závodů. V dole je bolí »kurva« hlava, noha či ruka, »kurva« je lopata, vůz, uhlí, kámen a všechno ostatní. Rakouští huláni se svým vyjadřováním by se tu ztratili.
Duše havířů je rozdělena na jakési dva díly. Ale nejen u havířů, také u dozorců a inženýrů. Podle úsudku jedněch má na tyto rozdíly vliv límec a kravata na krku. Jiní zase tvrdí, že havíř, když sjede do dolu, přestává býti člověkem a stává se jakýmsi podzemním hrabošem. Rva se s celou zeměkoulí, ohlodává ji nemilosrdně a bezohledně kousek po kousku se všech stran a uskutečňuje tak slova písma: »Z prachu jsi povstal a v prach se obrátíš«. Má to něco do sebe. Příroda se brání, burácí často po překopech a třídách, láme, kroutí a zavaluje nejen v dole, ale také na povrchu. Přeráží vetřelcům kosti a škrtí je jako dešťovky. Rána na těle havíře jinak bolí v dole a jinak nahoře. Je také rozdílně ošetřována, není čistého obvazu, ani čistých rukou, prach a zase kapání slané vody v jámě i mimo ni.
Havíři však na tyto kopance jsou zvyklí, hledejte pensistu, který by neměl polámané kosti a nebyl jinak několikrát pošramocen a vedle těch tisíců na místě zabitých nenajdete ani jediného. Ale také podle toho jsou otrlí a mnohdy dovedou při úrazu činit zžíravé žerty bez ohledu na maroda. Stalo se jednou, že jednomu spadl ostrý špičatý kámen zrovna doprostřed krku na zadní straně a tím nebožákovi způsobil hlubokou díru až téměř do páteře. Kolega ho přátelsky utěšoval a radil, aby, až přijde domů, zasadil si do oné díry hezký knoflík, který po čase tam zaroste a pak může zapínat na něj límec, aniž by potřeboval košili, na kterou mu stejně z výdělku nezbývá.
Nejvíce nedorozumění vzniká mezi horníky a jejich lékaři, ovšem s výjimkou úrazu. Přicházejí spolu velmi často do styku, každému horníku něco schází, ale lékař musí, pokud to jenom jde, obmezovati počet nemocných, přesto však je všude vážený a platí za autoritu. Nemocenský lístek sluje všeobecně »umrčím« a kdo už je nucen jej vzít, tu se rád na chvíli »požehná« s havírnou. Ovšem byli a dosud jsou lidé, kteří srostli s hornictvím, jako třeba starý Březina, který říkal, že když se pracuje, tož to ještě nějak ujde, ale když přijde ta stomilionská neděla, nelze ji přečkat. Dnes, kdy se pracuje polovice směn, jistě by se nudil a havíři by dělali teprve z něho blázny, že z dlouhé chvíle dvakrát denně přehazuje v dřevníku uhlí s místa na místo. Jistý Kaiser v roce 1914 v mobilisaci měl do 24 hodin narukovat. To mu nevadilo, aby zvlášť sjel do dolu, dva kilometry překopem šel pro náčiní upocen a ušpiněn, a to jenom proto, aby, až bude po válce, měl v pořádku své náčiní a mohl se ihned zase chopit práce. Náčiní zůstalo na půdě a Kaiser zůstal v Mazurských jezerách.
Pajof.
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 3.5. 1931, roč. XXXIII, č. 103, str. 2)
Přečtěte si také další z fejetonů Z hornické filosofie nebo navštivte komentovanou prohlídku