Z hornické filosofie 1
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a v sérii 19 textů přibližoval čtenářům nejčastěji veselé historky z života a práce horníků na ostravských šachtách v období přelomu 19. a 20. století.
Hornické naschvály
Říká se, že advokáti, herci, policisté a holiči jsou prý zvláštní národ. Je-li tomu tak, pak havíři jsou jistě kastou jinou. Mají svůj zvláštní život, své zvyky, svůj náhled na společenský život a takt, svou filosofii a názory na tu či onu věc. V kavárnách nebo v městských restauracích necítí se doma, a když, tak jen malé procento z mladší generace. Scházejí se a radí se ve svých spolkových místnostech, kde hovoří o svých životních trampotách, o své práci a příbězích z hornického života. Mají svou vlastní terminologii, jinou na ostravských závodech, jinou ve středu revíru a zase jinou na Karvinsku. Jejich názvosloví o práci nikdo nerozumí a snad proto se scházívají nejraději jen sami mezi sebou. Dovedou být veselí i při té nejtěžší fysické práci, jejich samorostlý humor mohl by jim závidět leckterý školený filosof.
Žel, že v poslední době racionalisace, technika,politické rozeštvávání a mnohdy i udavačství tento poměr značně zkalují. Dříve nebylo mezi nimi žádných tajů, všichni si navzájem velmi rozuměli, znali do puntíku rodinné poměry jeden druhého, i když jich bylo na závodě přes půldruhého tisíce. Žili doslova v jakési jedné rodině, v práci i v koloniích. Dovedli jeden druhého báječně napálit bez osobní zaujatosti, jen proto, aby postižený měl příčinu příležitostně k odplatě.
Bylo všedním zjevem uvidět v kolonii zabílená okna vápnem nebo venkovní dveře zamlácené pařezy, sudy na zelí a žebříky, snesenými od desíti kurníků. Na závodě se to ihned vědělo a běda, přišel-li postižený pozdě k zápisu. Kdekdo si ho dobíral a ten mlčky vše snášel tak dlouho, až se pachatel našel a pak zase on přiběhl na šichtu bez snídaně, jelikož žena nemohla vařit – někdo zacpal hadrem komín.
Někteří havíři také mají své vlastní vozíky na dovážení deputátního uhlí. Jsou to obyčejné čtyřkolové vozíky na čtyři až pět metráků nákladu. Pochlubil-li se někdo, že zítra musí včas ráno začít vozit uhlí, mohl býti jist, že ráno najde svůj vehikl na střeše chlévků úplně složený a připravený k odjezdu. Ferina se vždycky našel, z větší části se pochlubil sám. Jelikož eksistovala jakási „krevní msta“, vyčkalo se na druhé straně, až někdy odloží boty. Jednu z nich jistě našel přibitou velkým hřebíkem ke kusu dřeva. Nyní ovšem nezbývalo nic, než vzít pilku, dřevo i s botou odříznout, jíti boso domů, či hledat příslušné nářadí, aby se bota dostala ze zajetí, aniž se poškodila. Dovedete pochopit, co takový postižený od svých kolegů vystál, než se celá tato procedura skončila?
Jindy zase měl někdo při koupání po šichtě velice na spěch. Oblékárna je od sprch vždycky oddělena. Mezi mytím pod sprchou se už někdo najde, kdo u spodních kalhot udělá na každé nohavici prádla asi pět zatažených uzlů. Okolních několik desítek sousedů se lhostejně tváří, hovoří o počasí a čekají, jak se spěchající rychle vrátí, utírá se, sedne si na lavici a oběma nohama se snaží dostat do kalhot a prádla. Jde to jenom po kotníky, padne několik jadrných sakrů, leč nedá se nic dělat, nutno spodní kalhoty vytáhnout a uzly uvolnit, k čemuž třeba použít zubů. Všichni odsuzují pachatele, který nemá pochopení pro spěch kamaráda a pachatel sám nadává nejvíce. Může však býti jist, že zítra či pozejtří najde v rukávě kabátu mezi podšívkou a suknem mistrně vsunutý asi 20 cm dlouhý, kulatý, zvlášť k tomu účelu uříznutý klapetek dřeva, tak zaražený, že kabát musí vzít pod paži a doma žena nebo matka musí operativně celou věc uvésti do původního stavu. Když jde domů bez kabátu, v košili, nechtějte býti v jeho kůži a slyšeti všelijaké ironické poznámky.
Pajof.
(Z hornické filosofie. Duch času. 15.3. 1931, roč. XXXIII, č. 63, str. 2)
Přečtěte si také další z fejetonů Z hornické filosofie!