Z hornické filosofie 2
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a v sérii 19 textů přibližoval čtenářům nejčastěji veselé historky z života a práce horníků na ostravských šachtách v období přelomu 19. a 20. století.
Historky ze Salmy a Zvěřiny
Skoro na každém závodě mají horníci mezi sebou několik zvláštních filosofů, kteří svými nápady obveselují nebo si dobírají kde koho. Tak na jámě Zvěřině pracoval kdysi před válkou zesnulý horník jménem Šafran. Ten dovedl na všecko a bez dlouhého rozmýšlení vždycky vtipně odpovědět. Tamní závodní měl úplně holou lebku. Jednou přišel v dole k Šafranovi a žádal, aby mu řekl, proč je tak úplně lysý. Šafran odpověď odepřel s odůvodněním, že by dostal pokutu, anebo že by byl přeložen za trest do špatné práce. Závodní se zavázal čestným slovem, že ho trestat nebude a jako svědka zavolal naddůlního. Šafran tedy kápl božskou a říká: »Oni, pane závodní, jak večer ulehnou do postele a hlavu položejí do podušky, tak s ní vrtějí, jak by toho havíře okrást, a tak se ty vlasy vychechlaly.« Závodní řekl »Zdař bůh« a odešel.
Jindy zase přišel na přehlídku dolu sám ředitel, a to byla velká událost pro závod, který byl po čas jeho přítomnosti v ohromném vzrušení. Při pochůzce dolem zašli také k Šafranovi a závodní cestou předem upozornil ředitele na Šafranovu pohotovost v odpovědi. Ředitel projevil svou pochybnost, ale přesto připravil si otázku: »Řekněte mi, Šafrane, z čeho se skládá uhlí?« Šafrán klidně odpověděl: »S vagonů«. Ředitel se zarazil a po chvíli táže se znovu: »Řekněte mi, kterým směrem byste utíkal, kdyby nyní se stala eksplose plynů?« Šafran říká: »Přes Bartovice, polními cestami k Šenovu«. Ředitel, chtěje Šafrana dohněvati, řekl: »Slyšel jsem, že vaši kamarádi z druhé party na vás nadávají«. Šafran: »Z toho si nic, pane řediteli nedělejte, na vás nadává celé osazenstvo, a já si také nic z toho nedělám!« Tím byla řeč skončena, Šafran si »přidal na zub« tabáku, odplivl tři metry obloukem a spokojeně pokračoval v práci.
Na důl »Salma« byl kdysi před válkou přijat a delší dobu zaměstnán jistý Ch. (Snad ještě někde žije.) Mluvilo se, že studoval theologii a při zkouškách propadl. Tento člověk byl velmi inteligentní, mezi havíři se mu hrozně líbilo, při práci však dovedl dělat úžasně hloupého, vše dovedl dělat naopak a ze všeho bylo vidět, že si dělá blázny. Havíři ho měli rádi a zejména mládež se stále točila okolo něho. Do práce na důl chodil v »tvrďáku«, na krku límec a kravatu, ale bos. Dovedl také úplně napodobit kanárčí zpěv. Jednou ho dlouho v dole poslouchal inspektor Hauer, ovšemže skryt, a pak ho překvapil:
»Co zde děláte?«
»Pískám B-dur«, zněla odpověď.
Na železných plotnách pod svažnou nakreslil křídou zdařile insp. Hauera a zastavil celou těžbu s poukazem na velkou úctu k tomuto pánovi a proto nikdo nesměl na kresbu šlápnout, nebo vjeti vozem tak dlouho, až přiběhl naddůlní a rozčilen kresbu smazal. Milý Ch. však zašel po směně hlasít do kanceláře, že tím činem naddůlní působí k uvolnění kázně na závodě a žádal za jeho přísné potrestání za neúctu k svým nadřízeným.
Aby však podobných neplech neprováděl, byl přeložen k práci na povrchu a později dokonce přidělen ke kancelářským pracím. Tam však mu bylo příliš smutno, přinesl si dýmku a kouřil tak, že nikdo s ním ve společné kanceláři nemohl vydržet, plival po podlaze až hanba a když mu to zakázali, plival po stěně. Vyhověl každému havíři a ve všem. Konečně vystavil asi pěti vozačům nemocenské lístky a jako nemoc zapsal do knih »těhotenství«, což mu přineslo vyhazov z kanceláře a Ch. byl poslán na jámu »Ludvík«, která v té době začala se hloubit.
Tak byl přidělen k úkolové práci a dělal velké krychlové cihly z betonu na zdivo do jámy. Od jednoho kusu měl 10 haléřů, práce byla obtížná s mícháním jemného betonu, a tu si Ch. dovedl pomoci. Do příslušné formy vespod dal trochu betonu, pak tam strčil obyčejnou pálenou cihlu, nahoru zase beton a tak práce šla poměrně rychle a vydělalo se. Na tento podfuk však se brzy přišlo a Ch. byl propuštěn z práce vůbec.
Asi 10 vozačů, zaměstnaných při hloubení, se proto vzbouřilo, Ch. přinesl lopatu na sázení chleba do pece z pekárny úředníků, napsal na její velké kolo krasopisně »Umřela práce«, a takto demonstrovali před kancelářem.
To však nepomohlo. Ch. musel zaměstnání opustit a starší havíři dodnes na něho vzpomínají. Podobné věci se mohly ovšem dít jen tenkráte, kdy byla o dělníky bída a na doly bylo nutno verbovati lidi, odkud se dalo. V té době se lecjaká maličkost nebrala příliš na váhu a páni byli rádi, když si dělníka udrželi v práci na závodě.
Pajof.
(Z hornické filosofie. Duch času. 22.3. 1931, roč. XXXIII, č. 69, str. 2)
Přečtěte si také další z fejetonů Z hornické filosofie!