Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Havířský temperament
Nervově jsou horníci daleko více vydráždění, než jiní smrtelníci. Působí k tomu těžká fysická práce bez dostatečně čistého vzduchu, bez slunce a vůbec galejnické okolí jejich povolání. Přece se však najdou jednotlivé výjimky, kdy dovedou se horníci s naprostým klidem dívati se na věci právě se odehrávající. Katastrofa v dole, explose plynu, uhelného prachu nebo protržení důlních vod, to jsou věci, které kdo neviděl, nedovede si ani představiti. Tam dovede člověk poznati pravou cenu života, a to, čeho je schopen pud sebezachování. Chaos největší bubnové palby moderního válčení jest příšernou hrůzou důlních katastrof dostatečně zastíněn. V těchto okamžicích záleží nejvíce na klidné rozvaze a počínání, aby jeden druhého nezabil, což se také již nesčíslněkráte stalo.
Znal jsem jednoho havíře, který když se dozvěděl, že v dole se vzňaly třaskavé plyny a že katastrofa se nebezpečně šíří, klidně sbíral náčiní a odnášel k uschování, aby prý po katastrofě měl čím zase pracovat a této práce nezanechal dřív, dokud nepřišel dozorce vyhnat ho rychle na povrch do bezpečí.
Před několika lety vzňaly se třaskavé plyny od střelné rány na jámě Ludvík v Radvanicích právě na silvestra o 8. hod. ráno. Dva horníci byli na místě zabiti, několik těžce popáleno a dalším sedmi horníkům byla zatarasena cesta zavaleným kamením. Místa na projití bylo sice ještě dosti, ale pro neproniknutelný kouř a dým nebylo ani od kahanců ničeho viděti. Dým byl pekelně horký, nebylo možno dýchat a proto každá vteřina byla nesmírně drahá. Všichni proto se vrhli do nejbližšího pracovního místa, vzdáleného asi 30 metrů, kam vedlo potrubí se stlačeným vzduchem, o kterém všichni věděli, a kde také odbočovaly dvě gumové hadice. O tyto gumové hadice sedlo těchto sedm ubožáků zápas na život a na smrt, a výfukem čerstvého vzduchu k nosu udrželi se při životě, než přijde záchranné mužstvo. Mezi těmito zoufalci byl také můj dobrý přítel Alois P., který pak vypravoval, že jednu z hadic ovládl silný vozač K. V domnění ale, že okamžiky života jsou sečteny, předal klidně hadici staršímu havíři a se slovy: »Vy jste ženat, máte rodinu, zachraňte se«, lehl si mezi kolejnice, aby sám zahynul. Statečnost opravdu vzácná, kterou veřejnost zná jen z filmů. To však mimochodem. Na štěstí záchrana přišla ještě včas, všichni byli vytažení ve stavu zemdlelosti, vyneseni na čerstvý vzduch a přivedeni k životu. Pak všichni odvezeni auty, které kdekdo dal dobrovolně k disposici, do petřkovické nemocnice. Tam jim vypumpovali žaludky a konečně navečer sice hodně zesláblí, ale přesto přišli na silvestrovskou zábavu. Na toho Silvestra jistě oni účastníci nezapomenou, pokud budou živi.
V důsledcích takových a podobných událostí horníci neradi nechávají na sebe křičet nebo jinak se šikanovat od svých nadřízených. Temperamentní ihned vzplanou a dochází pak k nebezpečným srážkám, jak se již několikrát stalo. Zato chladnější hrubé zacházení přímo ignorují, což je obezřetnější. Na jistém závodě působí dodnes inženýr, který velmi rád křičí, maje velkou radost, když někdo jeho kravály bere vážně. To však bylo jen z počátku, když na závod byl dosazen. V jednom pracovním místě poslouchal havíř jeho řádění asi půl hodiny a pak klidně řekl: »Jo, pane inženýr, kdybych mjol 8.000 korun měsíční služby, jako motě vy, tak bych vřeščol už jak vyjdym z kuchyně duma. Vy stě sum za to dobře placuny, ale simnum to nimože gnuť«. Inženýr se na něho podezřele podíval a spustil znovu, že tam mohou těžit 20 vozů za jednu směnu. Tu se havíř znovu ohradil: »To stě mi sum pěkny inženyr, my se právě s kamarady domluvili, že dněska natěžimy 30 vozů.« Inženýr tedy odešel, aby druhý den přišel znovu dělat křik, proč natěžili jen 10, když slíbili, že natěží 30 vozů. Havíř zase klidně odpověděl: »My chtěli, dobrum vule my měli, že to něšlo, za to my nimožimy.«
Jindy zase zastihl podobného kliďasa, jak se posadil na kamení a klidně pojídal kousek chleba, který mu žena do kapsy zabalila. Spustil na něho, jak to prý přijde, že tak »debužíruje« a kde to prý je v kolektivní smlouvě je napsáno, že se může v dole tak posadit a hostit se jako v hotelu. To zase dopálilo havíře, chvíli rozvažoval a pak s klidem vysvětluje: »Ti hrumští socialisti to do té kolektivní smluvy nědali, to je provda, ale jak se najím, to je přijem, a jak je přijem, to jest i vydání a tuž jak to přijdě, že stě tu v dole něchali narobiť zachody? Tam co chvila kjeryši odleti, a to přece v kolektivni smluvě nima.« PO tomto vysvětlení se inženýr vícekrát nevšiml nikoho, který v dole během směny se takto posilňoval. Onen havíř byl však přeložen do práce na povrch a když se tázal po příčině tohoto trestání, bylo mu řečeno, že proto, aby měl po ruce záchod. Tím byly obě strany spokojeny, jeden, že inženýrovi řekl »na rozum«, a druhý, že se prostořekému vymstil.
Pajof
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 23.8. 1931, roč. XXXIII, č. 195, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!