Z hornické filosofie 8
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Havířská duše
Duše havířů je rozdělena na jakési dva díly. Ale nejen u havířů, také u dozorců a inženýrů. Podle úsudku jedněch má na tyto rozdíly vliv límec a kravata na krku. Jiní zase tvrdí, že havíř, když sjede do dolu, přestává býti člověkem a stává se jakýmsi podzemním hrabošem. Rva se s celou zeměkoulí, ohlodává ji nemilosrdně a bezohledně kousek po kousku se všech stran a uskutečňuje tak slova písma: »Z prachu jsi povstal a v prach se obrátíš«. Má to něco do sebe. Příroda se brání, burácí často po překopech a třídách, láme, kroutí a zavaluje nejen v dole, ale také na povrchu. Přeráží vetřelcům kosti a škrtí je jako dešťovky. Rána na těle havíře jinak bolí v dole a jinak nahoře. je také rozdílně ošetřována, není čistého obvazu, ani čistých rukou, prach a zase kapání slané vody v jámě i mimo ni.
Havíři však na tyto kopance jsou zvyklí, hledejte pensistu, který by neměl polámané kosti a nebyl jinak několikrát pošramocen a vedle těch tisíců na místě zabitých nenajdete ani jediného. Ale také podle toho jsou otrlí a mnohdy dovedou při úrazu činit zžíravé žerty bez ohledu na maroda. Stalo se jednou, že jednomu spadl ostrý špičatý kámen zrovna doprostřed krku na zadní straně a tím nebožákovi způsobil hlubokou díru až téměř do páteře. Kolega ho přátelsky utěšoval a radil, aby, až přijde domů, zasadil si do oné díry hezký knoflík, který po čase tam zaroste a pak může zapínat na něj límec, aniž by potřeboval košili, na kterou mu stejně z výdělku nezbývá.
Nejvíce nedorozumění vzniká mezi horníky a jejich lékaři, ovšem s výjimkou úrazu. Přicházejí spolu velmi často do styku, každému horníku něco schází, ale lékař musí, pokud to jenom jde, obmezovati počet nemocných, přesto však je všude vážený a platí za autoritu. Nemocenský lístek sluje všeobecně »umrčím« a kdo už je nucen jej vzít, tu se rád na chvíli »požehná« s havírnou. Ovšem byli a dosud jsou lidé, kteří srostli s hornictvím, jako třeba starý Březina, který říkal, že když se pracuje, tož to ještě nějak ujde, ale když přijde ta stomilionská neděla, nelze ji přečkat. Dnes, kdy se pracuje polovice směn, jistě by se nudil a havíři by dělali teprve z něho blázny, že z dlouhé chvíle dvakrát denně přehazuje v dřevníku uhlí s místa na místo. Jistý Kaiser v roce 1914 v mobilisaci měl do 24 hodin narukovat. To mu nevadilo, aby zvlášť sjel do dolu, dva kilometry překopem šel pro náčiní upocen a ušpiněn, a to jenom proto, aby, až bude po válce, měl v pořádku své náčiní a mohl se ihned zase chopit práce. Náčiní zůstalo na půdě a Kaiser zůstal v Mazurských jezerách.
Pajof.
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 3.5. 1931, roč. XXXIII, č. 103, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!