Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Havíř filuta
Za dnešních dnů jest horník zcela jinak vypočítavý, nežli tomu bylo dříve. Musí znáti obsáhlou kolektivní smlouvu, platné sazby, stupnice platu, má znáti předpisy o svém nemocenském, starobním a invalidním pojištění a zákon o úrazech. Je řada jiných zákonitých předpisů hornopolicejních o závodních a revírních radách. Horník musí platit a proto nutno znát, kdy a kolik. Toho všeho před nedávnem nebylo, zato těch, kteří neuměli číst, psát a počítat, bylo dosti značné procento. Z této doby je známa řada různých příběhů. Na jámě »Hedvika« v Petřvaldě počítal kdysi starý Rohel, kolik dostane výplaty. Seděli s klukem na plotnách a starý Rohel si lámal hlavu, uvažuje: »Dvacet šichet po rynským, to budě, to budě, to budě« a kluk mu skočil do počtů: »Dvacet rýnských«. Rohel však rozčileně zařval: »Kuš a němyl mi to« a počítal klidně dále.
Starý Karkoška, ten zase měl 16 šichet po rynský šedesát za jednu a za živý svět se nemohl dopočítat, kolik toho o výplatě obdrží, nakonec byl nucen důvěřovat závodní účtárně. O výplatě pak odevzdal ženě 16 rynských a když se ho tázala, jako obyčejně, proč tak málo, tu vysvětlil: »Šestnáct šichet po rynským šedesát máš přece šestnáct rynských«. Žena sice nedůvěřovala, majíc na dlani papírovou desetirynskulu, zlatou pětku ještě stříbrný rynščák, počítala a na konec přece jenom se přesvědčila, že muž má pravdu. Před svou vdanou sestrou svého muže chválila, že sice často přijde »nalíznutý« domů, ale pokaždé prý za něho zaplatí kamarádi. Ona sama nedá mu z výplaty ani krejcaru na útratu. Za těchto poměrů ovšem se také sem tam stávalo, že závod nebo úředníci horníka ošidili, ale ten si to zase dovedl nahradit jinak.
Důlní měření se v minulých dobách nedělalo s takovou matematickou přesností jako dnes. Ve třídách, kde horníci měli úkol od jednoho metru, přišel na konci periody vyšší dozorce, odměřil vykonanou práci, do stěny se pak vyvrtaly dvě krátké díry, tam se zatloukly malé špalíčky, napsalo se vápnem, kolik tam bylo odměřeno metrů. Byla to tak zvaná »štufa«. Na příští periodu začal se měřit nový výkon zase od této štufy, zpátky se již neměřilo nikdy. Podle odměřené délky se pak vypočítal výdělek tam pracujících horníků a pracovalo se dále. Po odměření, když dozorce odešel, horník filuta špalíčky vyňal, díry zalepil, vápnem psaná čísla smazal a dva metry zpátky navrtal díry nové, vše uvedl do původního stavu a již měl ony dva metry výkonu nanovo. Ovšem na důlních mapách zaznamenali inženýři délku třídy podle původního odměření a na konec se na onen švind přišlo přece a bylo zle. Vždyť na jámě »Pokrok« v Petřvaldě ještě po státním převratě dostal za tento přečin jeden člen závodní rady na hodinu výpověď z práce.
V důsledcích neznalosti písma horníci rádi chodili na různé přednášky, kde se nechávali poučovat. Byli a jsou i dnes přístupni různému učení. Ujala se myšlenka bez konfese lépe, než někde jinde, československá církev, spiritism(v Radvanicích mají docela koncentrační objekty), adventisté sedmého dne, kteří rovněž mají svou modlitební budovu. Mnohdy vznikl u horníků myšlenkový Babylon nad tím vším, co slyšeli. Jejich mozkové buňky nemohly pojmout složitých věcí a nastal u nich rozumový zmatek. Tak třeba veliká část nemohla chápat možnost toho, že by se svět točil. Vždyť by musely spadnout ženě hrnce s peci v kuchyni a ze studně by se musela všechna voda vylít a prý vůbec to není možné. Našli se ovšem filosofové, kteří se snažili do všeho vniknout a podat kamarádům vysvětlení.
Jeden se zabýval astronomií a tu při příležitosti se kamarádi ptali na problém slunce. Jak to prý příjde, že ono svítí ve dne, když je jasno, a proč nesvítí v noci? Vždyť slyšeli na přednášce, že stojí na jednom místě. Astronom moudře vysvětlil: »Ono svítí i v noci, ale je tma, proto jej není vidět«. Z této odpovědi ovšem byli všichni chytří tak, jako onen, který se tázal starého Pstyki, jak se dělá roura? To se prý vezme díra, oblepí se železem a roura je hotova.
Prakticky jsou však horníci velmi vynalézaví. V koupelně jsou obyčejně drátěné háčky na oblek a když se tam zavěsí kabát, tu od háčku utvoří se vypuklina za krkem tak, že když horník kabát obleče, vypadá to, jako by byl visel v onom kabátě sám. Horníci vezmou jednoduše z domu ženě špuli od nití, nastrčí na háček a věc je vyřízena.
V dole jsou dlouhé cesty a často se musí jít několik set metrů svažnou, nebo upadnicí nahoru a zase dolů. Aby se ušetřila cesta dolů, nosí každý horník v kapse malé dřívko, ve kterém je vyřezán žlábek v šířce kolejnice, okovaný kouskem plechu. Na ten se posadí a rukou se opře o kolejnici druhou a pěkně se to jede. Je-li někde na cestě špatné skládání kolejnic, pak ovšem odnesou to kalhoty a někdy také kůže těla. Staří jezdí naposled, neboť mládež jezdí příliš rychle a kdo přijde do cesty, je smeten, jelikož najednou zabrzdit nejde.
Pajof.
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 27.9. 1931, roč. XXXIII, č. 225, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!