Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Důlní koně a jejich život
Důlní koni také cítí blížící se nebezpečí dříve, než kdo jiný. Zával nebo třaskavé plyny je přivádějí do neklidu, frkají a stále přešlapují, ohlížejíce se nazadek, kde obyčejně prodlévá jejich průvodce. Často se lekají třeba odhozeného papíru z tabáku nebo chleba, se kterým na překopu proudící vítr pohrává. Jinak člověku neublíží, leda že mu někdo posvítil přímo do očí, čehož důlní kůň nestrpí, ihned kousne a toho člověka si již dobře zapamatuje. Často naopak, kůň vystraší havíře.
Na Salmě museli k vůli větrání prorazit přerážku asi 300 m od stáje. Záleželo na tom mnoho a proto se tam pracovalo nepřetržitě v neděle i svátky. V jeden takový den na noční směně byl zaměstnán havíř Petruška. Byl v dole sám, jelikož jeho synek nepřišel na směnu. To však nevadilo a Petruška se dal s chutí do práce – ručního šramání. Údery špičákem do pilíře jest slyšet daleko jako klepání na stěnu. Sloj tam byla něco přes metr vysoká a spodní kámen byl vystřílen na dva metry dopředku, kde Petruška ležel, šramal a uhlí odhazoval za sebe, kterého již bylo skoro pod strop. Mezitím se odvázal ve stáji šiml, vešel na překop a slyšel v dálce ťukání, šel se z dlouhé chvíle podívat, kdo tam ruší sváteční klid. Petruška, šramaje, ničeho neslyšel, až šiml vstrčil hlavu do prostoru mezi strop a uhlí a vesele zařehtal: ííííhyhyhy.
Nic netušící Petruška, sám v dole, se na smrt ulekl, lampa se převrátila a zhasla, strachem se vtlačil do vyšramané dutiny a ráno jej kamarád našel zemdleného s očima vypoulenýma, jak nemůže ze sebe dostati jediného slova. Vytáhl ho a když Petruška se několikráte hmatáním přesvědčil, že je to jeho kamarád z masa a kostí, teprve přijal nabízenou láhev s černou kávou, ze které se notně napil a pak si postěžoval, že v kalhotech to nemá prázdné, jinak že se mu nestalo ničeho. Kalhoty tedy svlékl, vypraly se v důlní slané vodě, umyla se jistá část těla, trochu to záblo, ale co se dalo jiného dělat. Pak teprve se Petruška rozpovídal, co se stalo. Prý asi v polovici směny strašně zafičel vítr a v zápětí se objevila pod stropem v samém předku ohnivá hlava koně, řehtající a chrlící oheň tak, že hrozilo zapálení uhlí, a on, Petruška, chudák, nemohl utéci, omdlel a neví, jak to skončilo. Událost se brzy roznesla po celém závodě, Petrušku volali do kanceláře, kde mu bylo vynadáno, že asi před sjezdem do dolu patrně si »lízl« a pak se mu asi něco postavilo na oči. Petruška se však nenechal přesvědčit, trval stále na svém, až se věc vysvětlila tím, že šimlovi se ony procházky dolem zalíbily, začal ze stáje vycházeti častěji, »až se ucho utrhlo« a ke stáji byla přimontována železná branka na zámek. Konečně také byly vydány nové předpisy, dle kterých nyní v nepracovní den nesmí nikdo do dolu sjeti sám. Jindy zase postihla horší věc samotného koně.
Na jámě Michálka byl v dole na odlehlém místě jeden kůň v malé stáji, kudy se dopravovaly uhlí ze zbytků pilířů tam ještě zbylých. Jednoho dne však v chodbách výdřeva popraskala (oprava by se již nevyplatila) a několik set metrů chodeb se úplně zavalilo. Havíři tam zaměstnaní přešli úzkými přerážkami na Trojici a těžba v této části byla zastavena. Hůře bylo s koněm. Původní cesta na Michálku byla zavalena, o opravě nemohlo být řeči a přechod na Trojici byl tak nízký, že člověk musel lézti po čtyřech. O nějaké přebírce stropu nebo spodku nebylo rovněž řeči pro technické překážky a velký finanční náklad. Správa závodu nařídila proto koně v dole zabít, zasypat vápnem a zaházet kamením. Deputace, složená z krmiče, kočího a kluka od spínání vozů, se vybrala prosit za koně, žádali odložení popravy »Brauna«, jak se kůň jmenoval. Prohlásili, že ho dovedou na jámu Trojici živého. Rozvinuli tedy plán a žádali jen o příslušnou posilu.
Závodní svolil. 14 dnů pak koně živili pomalu jen slamou, aby zchudl a seslábl, denně jej navštěvovali a hovořili jako s nemocným. Braun tušil, oč se jedná. Klidně se konečně nechal povalit, svázat a překulit na dvě silná spojená prkna. Uvázali pak provazy a pěkně krok za krokem přes díry, nízké překážky a kopce se Braun přesmýčil. Nekladl překážek, naopak pomohl nohou, kde mohl a jen žalostně pofrkával – a ty jeho čisté oči – byly opravdu plny slz, velikých jako fazole. Smutně se díval na ty, kteří upoceni jej táhli na svobodu a častým poplácáním konejšili a lichotili. Podařilo se to vše dobře, až na některé pořádné odřeniny na vyschlých kloubech. Braun byl vytažen nahoru. Zvolna lépe a lépe živen a netrvalo dlouho, kdy vesele i zadkem vyhodil. Byl mu pak pořízen menší vůz, kterým rozvážel dozorcům a úředníkům deputátní uhlí a všude jej krmily děti i ženy chlebem, aby takto daly najevo, že chápou tragedii, kterou musel prodělat a která také dřívě nebo později není vyloučena pro jeho živitele.
Pajof.
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 21.6. 1931, roč. XXXIII, č. 144, str. 2)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!