Z hornické filosofie
V roce 1931 vycházela v ostravském deníku Duch času série fejetonů s názvem „Z hornické filosofie“. Autor se podepisoval pod pseudonymem „Pajof“ a čtenářům přibližoval veselé historky ze života a práce horníků na ostravských šachtách na počátku 20. století.
Delegace do Prahy
Často nepatrné nedorozumění nadělalo mnoho zla a jindy zase veselosti. Svého času se konal sjezd horníků tak, jako každé tři léta, v Praze. Na tento sjezd členstvo volí dle pravidel dvé zástupce ze závodů. Svaz sdružuje též polské horníky ve značném počtu, kteří ovšem posílají své zástupce rovněž všude. – Sjezd byl skončen čtvrtého dne o 2. hodině odpolední. Rychlík však odjížděl až v 9 hodin večer, byl tedy čas, a delegáti z radosti nad vykonanou prací a na kuráž do nové práce zašli na plzeňské pivo, na které nebyli zvyklí. V restauraci bavili se nevázaně svou těšínskou a hornickou hantýrkou. Pražáci čubrněli na tuto společnost, která však si hleděla svého piva a řeči.
Na nádraží nebylo daleko, ale přes to vyšli o dvě hodiny dříve s ohledem na přechody, zácpy a proudy v ulicích. Čert aby se také vyznal v tom labyrintu pražských ulic vůbec. Delegace ostravského revíru vyšla sice pohromadě, ale při přechodu prvé ulice byla rozbita napolo, odvážnějším se podařilo přeběhnouti, ale ostatní zůstali na druhé straně barikády, utvořené řetězem projíždějících tramvají, aut a vozů. U Prašné brány se dokonce pustil jeden havíř do hádky se šoférem; dopadlo to tak, nadával jenom šofér. Dožraný havíř chtěl si na místě stěžovat dopravnímu strážníku, že ho šofér nazval »voni velectěná krávo« a na rychlou jízdu, chtěje přitom navhnouti vyvěšení znaku »6 km za hodinu«. Co tak stojí a uvažuje, jak se ke strážníku doprostřed ulice dostat a co mu říct – jel právě okolo nádherný »Valter«, řízený starším pánem. Pán tento neměl asi naspěch, jelikož jel volnějším tempem. Strážník však na něho zařval: »Co čuměj? Jedou, jedou, jedou« a vůz jako by včela uštípla, skočil dopředu 10 metrů najednou a již pelášil ďábelskou rychlostí pražskými ulicemi. Za tohoto stavu věcí ovšem stížnost na rychlou jízdu v Praze odpadla.
Delegace, nežli došla na nádraží, byla úplně rozbita na přechodech ulic a když přišel uštván poslední, vyslovil podezření, že ta banda se asi domluvila a přejížděla úmyslně jen tam, kde se mělo přecházet.
Dva naši polští kamarádi se však zastavili na Václavském náměstí u uzenáře Chmela, aby dětem a ženě koupili kousek oné vychvalované pražské uzeniny. Sotva však otevřeli dveře, vykřikl jeden z přítomných hostů: »Dva poláky!« Naši rozjaření plzeňským a rozčilení ulicí, se pozastavili nad takovou drzou provokací a jeden ihned se energicky tázal, zdali »jejich piňunze ně sum piňunze«, sháněl se po šéfovi, začal kravál s personálem, hrozil konsulátem, zkrátka hotová mezinárodní zápletka. Mezitím však nějaký klidný tatík křičí: »Dva taliány!« Rychle se oba havíři otočili ke dveřím, kdo vchází, v naději, že do zápletky bude stržen další národ.
Dveře zůstaly zavřeny, nepřicházel nikdo, ale mihlo se okolo nich hezké a čisté děvče, nesoucí na talíři dva buřty, které postavilo před onoho lidožrouta, majícího chuť na taliány. Prvý prohokatér měl své dva poláky již dávno v sobě, utřel si mastnou bradu a s klidným »má úcta« odešel do davu promenujícího na Václaváku.
Tím se věc vysvětlila, havíři se omluvili, děvčata oslovovaná něžným polským »paněnko« se chichtala. To se rozumí, že hned byly zabaleny studené poláky i taliány, pro každého doma jeden, jiných národností u uzenáře již rozsekaných neměli a tak tento výstup se velmi vesele skončil.
Jiný kolega si stěžoval na pražské obchodníky. Chtěl totiž koupit »jakiši drobne rzeczy«. Drobné řeči v polštině znamenají drobné věci. Obchodník prý ho posílal do parlamentu, že on tyto artikle nevede.
Každý den před zahájením sjezdu se ovšem očumovala Praha a tu kráčí řeznický učeň, maje na hlavě velkou dřevěnou tácku, na které nese asi pět kg pěkného masa konsumentům. Ruce v kapsách kalhot, píská si, ohlíží se a akrobaticky uskakuje všem překážkám, aiž by se maso na hlavě pohnulo. Jeden na něho volá: »Dyť ti to spadně«, ale klučina vesele odpovídá: »Daj pozor, vašnosti, na svůj blbej meloun na krku, ať jim nespadne«. Kolega mu říká: »Vidíš, pěruně, musieloš do něgo dlubať?«
Podobných zájezdů havíři dovedou využít i jinak. Havíř O. z jámy Louis, vášnivý holubář, vzal s sebou do Prahy dva poštovní holuby svého vlastního chovu. V Praze před zahájením sjezdu a po jeho přerušení štval se, hledaje po všech policejních úřadech ono oddělení, které vede tyto věci v patrnosti. Konečně našel, zapravil poplatek, holubi byli označeni, zapsáni a konečně byli uprostřed Prahy vypuštěni, aby nastoupili zpáteční neznámou a dalekou cestu vzduchem. Vrátil se jenom jeden a O. byl zapsán mezi chovatele těchto ušlechtilých a inteligentních ptáků a zároveň vydáno jemu úřední potvrzení, že toho a toho holuba v majetku má. Druhý holub buďto ztratil směr a někde jej chytli – anebo únavou zahynul. Kdož vi?
Pajof
(Z hornické filosofie. *Duch času*. 12.7. 1931, roč. XXXIII, č. 160, str. 2-3)
Zaujal Vás tento příběh? Přečtěte si také další „ostravské příběhy“ nebo navštivte některou z aktuálních komentovaných prohlídek!